Neštovice, kořalka a Ježíš

Pod indiánskými válkami si nesmíte představovat 200 let trvající konvenční ozbrojený konflikt. Spíš šlo o systematický útlak ze strany bílých kolonistů a občasné výbuchy brutálního násilí na obou stranách, které sem tam přerostly v několik let táhnoucí se masakry.

A původní obyvatelé amerického kontinentu samozřejmě prohrávali. Indiánská populace i kultura byla devastována bílými nemocemi, bílými zbraněmi, bílými drogami a v neposlední řadě i změnou ekosystému, ve kterém žila. Podle některých historiků byl totiž jednou z hlavních příčin hynutí indiánských kmenů například nezřízený lov bizonů, na jejichž migrujících stádech stál celý indiánský způsob života.

Koncem 19. století to ale vypadalo, že by se celá situace mohla utišit. Spojené státy přisoudily indiánským kmenům vyhraněné rezervace a slibovaly jim zákaz lovu bizonů a těžby. Pořád je ale řeč o Divokém západě a prérii, takže spousta lidí Spojeným státům na nějaká nařízení z vysoka kašlala. Navíc se v téhle době začínal mezi domorodými kmeny rozmáhat kult Tance duchů, což byla podivná syntéza křesťanství a šamanismu, která bílé Američany mírně řečeno znervózňovala.

Vyznavači Tance duchů věřili, že Ježíš sestoupí zpět na Zemi jako indián, v doprovodu duchů předků vyžene bledé tváře zpátky přes Velkou louži a přivede zpět bizony. Jednotlivé rituály pak měly tomuhle záměru pomoct. Někteří šamané tvrdili, že obřadní tance zajistí válečníkům odolnost vůči kulkám a podobně. Bílí tohle samozřejmě vnímali jako náboženskou a válečnou provokaci a právě napětí kolem Tance duchů nakonec vedlo k nesmyslné smrti skoro 350 lidí.

Sedící býk se nezvedne

Psal se prosinec 1890 a americká vláda už několik měsíců nedůvěřivě pozorovala indiánskou rezervaci na hranici mezi Jižní Dakotou a Minnesotou. V těch místech řádila zlatá horečka, kdekdo se snažil nahrabat si nelegálně na indiánském území zlato a šeptalo se, že místní kmen Lakotů, což byl jeden ze tří nejvýznamnějších siouxských kmenů, pořádá obřady Tance duchů.

Vláda tedy 15. prosince vyslala jednotku čtyřiceti policistů indiánského původu, aby zatkla a přivedla k výslechu náčelníka Sedícího býka. Ten byl široce respektován mezi indiány jako účastník bitvy u Little Bighornu, ale zároveň pobýval dlouho v „civilizaci“, takže s ním měla být rozumná řeč.

Policisté před rozedněním obklíčili náčelníkův dům, vtrhli dovnitř a pokusili se ho přimět, aby s nimi vyrazil na správu rezervace. Sedící býk se svou ženou ale křičel a mlátil věcmi, zbytek usedlosti se probudil a řev k domu svedl další Lakoty. Velitel zásahu poručík Býčí hlava zkoušel náčelníka přesvědčit, že za pár hodin bude zpět, ale Sedící býk dál odmítal. Poručíkovi nezbylo nic jiného, než použít násilí, a to už přihlížející Lakotové nevydrželi. Jeden z nich vystřelil po poručíkovi a ten na oplátku střelil Sedícího býka do hrudi.

mohlo by vás zajímat

Příběh Geronima, náčelníka Apačů, který se po dlouhém boji přece jen nakonec vzdal

Druhý výstřel od jiného policisty trefil náčelníka do hlavy a zpečetil jeho osud. V následující přestřelce zemřelo hned několik místních indiánů a šest policistů. Lakotové stáli tváří v tvář mrtvému náčelníkovi a nepříjemné situaci. Bylo jim jasné, že dřív nebo později se policisté vrátí a s nimi dozajisté přijede i kavalerie. Ještě toho dne se tedy celá vesnice sbalila a v obavě před odvetným úderem vyrazila za nedalekým náčelníkem Skvrnitým losem do indiánské rezervace Cheynne River.

Skvrnitý los je samozřejmě přijal, ale prozíravě větřil průšvih, takže nechal sbalit i svou vesnici a 23. prosince se všichni vydali na pochod do rezervace Pine Ridge. Protože tam sídlil náčelník Rudý oblak, strůjce vítězství u Little Bighornu. A jestli je někdo mohl ochránit, tak on. V mrazu a vánici se 350 lidí vydalo nehostinnou divočinou za bezpečím.

Wounded Knee

O pět dní později ale natrefila na cestující skupinu indiánů odtržená jednotka 7. kavalerie, která měla za úkol je najít a zadržet. Asi není nutné dodávat, že Siouxové se neměli se sedmou jízdní zrovna v lásce. Velící důstojník major Samuel M. Whiteside ale dal na radu svého pobočníka, polovičního Siouxe, že nechat Lakoty odzbrojit hned tady uprostřed cesty by mohlo vést k násilí. A tak rozhodl, že nejdřív „doprovodí“ indiány k 8 kilometrů vzdálenému táboru u potoka Wounded Knee, kde má být sraz se zbytkem kavalerie.

Na místě Lakotové rozbili týpí a po pár hodinách dorazil zbytek 7. jízdní i se svým velitelem, plukovníkem Jamesem W. Forsythem a dělostřeleckou podporou, kterou nechal plukovník rozmístit na okolní kopce. Za rozbřesku vydal Forsyth rozkaz k odzbrojení Lakotů. Co se přesně stalo potom, je předmětem sporů, ale nejčastější teorie popisuje sled událostí následovně:

Kavaleristé zabavili pušky a revolvery a skladovali je na hromadu u svých vozů, práce šla pomalu, ale byl klid až do chvíle, kdy lakotský šaman Žlutý pták začal do zvuku pomalých bubnů tančit. Tanec duchů.

Napětí mezi vojáky i indiány stoupalo, v mrazivě řezavém ranním vzduchu se dala atmosféra krájet. Spor byl na spadnutí. Pak se dva vojáci pokusili zabavit pušku válečníkovi, který si říkal Černý kojot. Buď byl hluchý, nebo neuměl anglicky, ale své pušky se držel jako klíště. Kavaleristé se začali s Černým kojotem o zbraň přetahovat, okolo stojící Lakotové křičeli, ať nechají nebohého muže na pokoji, indián zatvrzele ve své mateřštině hulákal, že ho puška stála hodně peněz… a v tu chvíli zbraň selhala a vystřelila do vzduchu.

Kavaleristé sáhli po zbraních, rytmus bubnů se zrychlil, Žlutý pták vyfoukl do vzduchu jakýsi obřadní prášek a několik Lakotů tasilo své skryté revolvery. Vypuklo peklo.

GALERIE Wounded Knee

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Nebyla to ani bitva, ani přestřelka. Indiáni většinu svých zbraní odevzdali, takže jejich odpor byl rychle zlikvidován a pak už to byla jenom jatka. Kavaleristé stříleli po všem, co se pohnulo. Po mužích, starcích, ženách i dětech. Plukovník Forsyth vydal povel a dělostřelectvo zahájilo palbu do stanového městečka, které artilerie během několika minut roztrhala na hadry. K smrti zděšení indiáni prchali z tábora, ale na plukovníkův rozkaz je vojáci pronásledovali a pak bez milosti povraždili.

Náčelník Skvrnitý los byl se svou rodinou dopaden až několik kilometrů od tábora a okamžitě popraven. Celý incident netrval ani hodinu. Kavalerie během té doby přišla o necelých třicet lidí, Lakotů zemřely tři stovky.

O tři dny později byli najati civilisté, aby pohřbili rudé do masové hrobu a za hrdinnou akci kavaleristů bylo začátkem následujícího roku uděleno 7. kavalerii jednadvacet medailí cti.

Nezapomenou

Forsyth byl některými armádními veliteli kritizován za neschopnost, ale velení mu nakonec zůstalo. Ostatně celá věc byla tehdy bílými Američany braná jako velice pozitivní. 7. kavalerie totiž přeci rozprášila „Kult smrti“, jak se vyznavačům Tance duchů říkávalo.

Až o sto let později byl Kongresem Spojených států incident označen za „nešťastný“ a byla vyjádřena „hluboká lístost“. Medaile cti byly staženy až před devětadvaceti lety. A přestože Wounded Knee nebylo to nejhorší, co kdy Spojené státy udělaly původním obyvatelům, jeho rychlá krutost a nesmyslnost je hluboce zarytá do podvědomí severoamerických indiánů. Když v 70. letech požadovali po vládě změny v rezervačních zákonech, drželi se zbraněmi v rukou právě městečko Wounded Knee po celých jednasedmdesát dní.

Masakr u Wounded Knee znamenal konec indiánských válek a možná proto je trauma z něj tak silné. Pro Siouxe je to Hirošima 19. století. A možná bychom o něm takhle měli přemýšlet i my.