Pět mužů ve věku od čtyřiadvaceti do dvaatřiceti nastoupí mrazivého únorového večera roku 1978 do auta a vyrazí na basketbalový zápas do nedalekého města. Zápas se jim líbí, před odjezdem domů si ještě nakoupí sladkosti na cestu zpátky a vyrazí vánicí přes zasněžené hory zpátky domů. Prodavač si vzpomíná, že měli dobrou náladu, rozebírali zápas a těšili se na vlastní utkání, které mělo být další den. A prodavač je taky poslední, kdo je určitě viděl živé.
Pomalejší hoši z Yuby
Skupinka pěti mužů měla něco společného. Každý z nich měl nějaké lehké mentální postižení. Bill Sterling a Jack Huett byli klasifikovaní lehkou retardací, Ted Wieher a Jack Madruga byli prostě považováni za „pomalejší“. Jediný, kdo trpěl těžkým psychickým onemocněním, byl Gary Mathias. Toho propustili z armády kvůli jeho paranoidní schizofrenii, na níž musel brát pravidelně léky.
Chlapci se znali z projektu Gateway, který pomáhal mentálně handicapovaným lidem. Všech pět gentlemanů taky hrálo v basketbalovém týmu projektu Gateway Gators. A to byl taky důvod, proč osudného večera 24. února 1978 společně vyrazili na osmdesát kilometrů vzdálený kampus Kalifornské státní univerzity. Hrála se tam univerzitní liga v basketu.
Podle všeho hoši dorazili v pořádku na zápas, užili si ho, a cestou zpátky k autu se zastavili v sámošce pro pár koláčů, snickersky a dvě lahve coly. Žádný z chlapců nepil alkohol. Buď prostě proto, že jim to nedělalo dobře a nebyli zvyklí, nebo v případě Garyho Mathiase, protože by to nedělalo dobře na jeho medikaci.
Kolem desáté večer vyjíždí jejich Mercury Montego z kampusu univerzity. Stejně jako cestou tam i zpátky řídí své milované Montego Jack Madruga, protože kromě veterána Mathiase má jako jediný řidičský průkaz. Přes zuřící blizzard na silnici mají dobrou náladu a chtějí být doma brzo, protože je zítra čeká jejich vlastní zápas a Gateway Gators bez nich nemohou hrát.
Matka Jacka Huetta později v pláči vypovídá, že jí syn několik týdnů dopředu neustále připomínal, že ráno 25. února ho musí vzbudit včas, aby nezaspal. Tak moc pro ně bylo utkání důležité. Na zápas už ale nikdo z nich nedorazí. A nedorazí ani zpátky domů do Yuby.
Někdo nebo něco
Rodiče „pomalejších“ chlapců mají přirozeně strach, když se jim děti nevrátí v noci domů, a proto ráno zburcují policii. Šerif začne i přes nepřízeň počasí rychle prohledávat silnici mezi Kalifornskou státní a Yubou. A nenachází zhola nic, jen vrstvy a vrstvy čerstvě napadaného netečného sněhu.
Pátrání pokračuje celé tři dny, než se místnímu šerifovi přihlásí strážce národního parku, který našel zaparkované Mercury Montego uprostřed lesů. Neviděl na tom nic neobvyklého, spousta lidí se v zimě vydává běžkovat do hor. To až když viděl oznámení o zmizelých mužích, auto nahlásil.
28. února policie potvrdí, že v lese zaparkované Montego skutečně patřilo Jacku Madrugovi. V autě se najdou obaly od snickersek a lahve od coly, suvenýry, které chlapci nakoupili na stadionu. Ale to je asi tak jediné, co je na nálezu jasné.
Tak zaprvé poloha auta je podivná. Stojí zhruba sto deset kilometrů od univerzity, na opuštěné silnici uprostřed lesů, na hony daleko od jakékoli cesty na Yubu. Ať už je sem zavedlo cokoli, nemohli se domnívat, že tohle je cesta domů. O to divnější je, v jakém stavu bylo auto nalezeno. Odemčené a se staženým okýnkem. První podezření samozřejmě předpokládalo poruchu, ale jakmile vyšetřující nadrátkovali zapalování, motor ihned naskakuje. V nádrži je ještě čtvrtina paliva. Auto je sice maličko zapadlé, ale ne tak hluboce, aby ho pět mužů nedokázalo vytlačit. A k tomu všemu se při detailním ohledání vozu zjistí, že neutrpělo v poslední době žádné větší otřesy, které by v podobném terénu utrpět mělo. Což znamená, že řidič jel buď výjimečně opatrně… nebo se v okolí velmi dobře vyznal.
Tak jako tak… po pětici chlapů není nikde ani památky. Rodiče Teda Wiehera na policii vypovídají, že nikdo z chlapců neměl extra rád běhání po venku. A přijde jim velmi podivné, že by se uprostřed únorové noci vydali dobrovolně do lesů. Někdo… nebo něco je donutilo z auta vystoupit.
Infarktové vize
Policie vyhlašuje pátrání, stovky dobrovolníků pročesávají ve vánici nekonečné lesy Sacramento Valley. Počasí se ale zhoršuje a sami dobrovolníci se často ocitají v nebezpečí, takže je po pár dnech pátrání přes protesty rodičů odvoláno. Ale týden po nálezu auta získávají detektivové prvního svědka.
Jmenuje se Joseph Schons a údajně seděl celou noc v autě nedaleko místa, kde bylo Mercury nalezeno. Zapadl totiž se svým vlastním vozem, a když se pokoušel vyprostit ho ze sněhu, cítil na sobě už známý pocit přicházejícího infarktu. A protože se rozhodl, že má větší šanci na přežití uvnitř auta, zalezl do svého vozu, pustil topení a doufal, že kolem někdo pojede.
Schons sice uznává, že během noci upadal do bezvědomí, ale říkal, že si je celkem jist, že kolem jeho auta slyšel uprostřed noci procházet hlasitou skupinku ŠESTI lidí, přičemž jeden z nich měl s sebou baterku. Když se pokusil volat o pomoc, hlasy utichly a baterka zhasla. Což znamená, že skupinka nejspíš chtěla zůstat neobjevena. A od tohoto momentu pracuje policie s možností trestného činu.
V jiné výpovědi Schons dokonce zmiňuje, že viděl mezi muži i mladou ženu s malým dítětem. Ale u té si teprv nebyl jistý, jestli mu ji nevyplodila jeho bolestmi mučená mysl. Josephovi nakonec k ránu došel benzín a auto přestalo hřát, ale cítil se natolik silný, že došel do patnáct kilometrů vzdáleného srubu, odkud mu někdo zavolal pomoc. Se svým svědectvím se ozval ještě z nemocnice.
A to byla poslední stopa vyšetřujících. Na další čtyři měsíce. Šerif i státní policie zkouší leccos, dokonce se do případu bez valného úspěchu zapojují jasnovidci a psychotronici. Ale případ se neposune ani o píď.
Zima a hlad
Pohne se až 4. června, kdy chtělo duo motorkářů přenocovat v malém přívěsu postaveném uprostřed hor jako multifunkční srub. Hned u příjezdu si ale dvojice všimla vybitého předního okna a uvítal je nasládlý puch. Jak už asi tušíte, uvnitř nalezli mrtvolu zabalenou do přikrývek, a ta byla později identifikovaná jako Ted Wieher.
Ted evidentě zemřel na podchlazení a vyhladovění. Co ale detektivy zaskočilo, byla délka jeho vousů, stav rozkladu těla a ztráta váhy. Podle všech získaných dat totiž Ted žil v přívěsu přes tři měsíce. Co je ještě bizarnější, je to, že sice evidentně jedl dehydrovanou stravu a pálil knihy… ale nikdy se nedotkl armádních konzerv, ani propanbutanové bomby, které měl celých třináct týdnů svého utrpení před sebou. Proč? To nikdo neví. Stejně jako se neví, co dělal v přívěsu, který se nacházel přes třicet kilometrů daleko od nalezeného Montega. Šel vážně takovou dálku v blizzardu a metr vysokém sněhu přes hory pěšky?
Navíc byly ve srubu nalezeny i další zvláštnosti. Na stole se našel Tedův řetízek a peněženka… a zlaté hodinky, o kterých rodiny potvrdily, že nepatřily ani jednomu z chlapců. A nakonec se našly i boty Garyho Mathiase. Bez svého majitele ovšem.
Okamžitě bylo vyhlášeno další pátrání v okolí traileru a den po nálezu Tedova těla se našly napůl cesty mezi přívěsem a jejich vozem ostatky Sterlinga a Madruga. Kvůli zimě a stavu ostatků nešel určit čas ani datum smrti, navíc se do jejich těl pustila dravá zvěř, takže kosti byly nacházeny různě po okolí.
O další dva dny později našel kosterní pozůstatky svého syna přímo otec Jacka Huetta. Tělo bylo identifikováno ihned podle drahých Levis džínů, které Jack dostal od rodičů k Vánocům.
Finálně byla v lese nalezena i deka s baterkou, ale nikde ani stopy po paranoidním schizofrenikovi Garym Mathiasovi. Ani tehdy v létě 1978… a ani nikdy potom.
Otřesné neštěstí, nebo krutý zločin?
Oficiální vysvětlení vlastně neexistuje. Ale jedna z racionálnějších a obecně uznávanějších teorií pracuje s faktem, že Mathias měl známé v nedalekém městě Forbestown.
Podle téhle teorie je chlapci jeli prostě navštívit a cestou zabloudili. Pak měli mít hoši dojem, že zapadli ve sněhu, rozhodli se najít pomoc, zabloudili znovu a místo dolů k hlavní silnici se vydali směrem do hor. Madruga se Sterlingem by podle této verze umrzli cestou nahoru, zbytek se měl dostat až do srubu, kde se báli zůstat a používat cenné věci, aby nebyli zatčeni za vloupání. Po Wieherově smrti, nebo domnělé smrti, by se pak Mathias s Huettem vydali hledat pomoc a umrzli by taky.
S touhle verzí ovšem koliduje spousta známých faktů. Tak například. Výlet do Forbestownu by pro partu nepřipadal v úvahu, vzhledem k tomu, jak zodpovědně brali svůj nadcházející zápas. Navíc by museli zabloudit jednou ve voze, úmyslně vystoupit, přestože auto bylo pojízdné, nechat Madrugova miláčka Mercury Montego odemčené, úmyslně se vyhnout umírajícímu Josephu Schonsovi, zabloudit podruhé, splést si cestu, po které v podstatě právě přijeli, a v panice se vydat na dlouhý a vysilující pochod k přívěsu, o němž nevěděli, že tam je. Cesta k traileru totiž nevypadá na někoho, kdo zmatkoval uprostřed lesa. Aby tam vůbec od auta došli, museli jít dlouho daným směrem a vytrvale se ho držet.
A navíc, pokud Garry Mathias skutečně zemřel někde v horách Sierry, jak to, že se jako u jediného nenašlo jeho tělo? A komu patřily ty zlaté hodinky na stole vedle Tedova těla? Snad tajemnému šestému členovi skupiny, kterého popsal Joseph Schons? A pokud skutečně byl s Tedem Wieherem nějakou dobu ve srubu, což podle bot pravděpodobně byl, jak dlouho byl bez svých prášků na schizofrenii?
A poslední otázka… jak se vám bude dneska spát?
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
