Marek Hilšer jako jeden z prvních oznámil, že se bude ucházet v prezidentských volbách o přízeň voličů. Již podruhé by se rád stal prezidentem České republiky. Opět chce jít cestou osobní kontaktní kampaně, která se mu osvědčila. Manželka Monika nadšená není, ale aktivně mu bránit nebude. Startovací čáru má ale Marek Hilšer nyní jinou. Již není "kandidátem z ulice". Stal se senátorem a jak sám o sobě řekl "politickým profesionálem". Více se dozvíte v našem velkém, dvoudílném rozhovoru, jehož první část nyní přinášíme.
Marek Hilšer byl jedním z těch, kteří se chtěli stát hlavou státu vzešlou z přímé volby. Nestalo se tak, přesto nezapadl. Naopak. Lidé ho posléze zvolili hned v prvním kole do Senátu a nyní se rozhodl ucházet se o funkci prezidenta znovu. Co ho k tomu vede? Jaký by byl případně jeho první prezidentský počin? Čím chtěl být dnešní senátor, když mu bylo deset? Proč se po studiu politologie rozhodl vystudovat medicínu? A co je pro něj symbol Vánoc? To jsou jen některé otázky, které jsme Marku Hilšerovi v následujícím rozhovoru položili.
Trocha vzpomínek…
Čím chtěl být Marek Hilšer, když mu bylo deset?
Určitě pilotem nebo konstruktérem letadel, protože jsem se v té době věnoval leteckému modelářství a vzpomínám si, že jsem tehdy jezdil s třemi chlapy ze Svazarmu na letecké soutěže. Oni si mne vybrali jako šikovného kluka. Vím, že to zní divně, ale já jsem chodil do kroužku letecké modelařiny při Svazarmu, kam mne moje maminka přihlásila a strašně mne to bavilo. Vedoucí toho kroužku si mne oblíbil a vzal mne mezi dospělé chlapy – staré modeláře a právě s nimi jsem na ty soutěže pak jezdil. Pamatuji si, že jsme skoro každý víkend trávili cestami po republice a soutěžili jsme s rádiem řízenými modely. Stavěl jsem letadla, která měla rozpětí tři metry. Také si vzpomínám, že byl v té době trochu v nevýhodě – musel jsem soutěžit s dospělými, protože v mé kategorii žáků v té době nikdo nebyl. Ale krátce před tím, než jsme emigrovali, se mi podařilo i uspět na krajském přeboru mezi dospělými. Leteckou techniku a létání jsem měl vážně rád.
V roce 1989 celá vaše rodina emigrovala do Španělska, a to krátce před sametovou revolucí. Usadili jste se v Madridu. Jak jste vnímali na dálku, co se v republice najednou děje? Vám bylo v té době třináct.
Můj tatínek se tehdy ve svých třiačtyřiceti letech rozhodl, že už nechce žít v komunistickém režimu. My jsme měli tehdy část vzdálenější rodiny v Austrálii a táta prohlásil, že když už nemohl být svobodný on, tak že chce, aby alespoň jeho děti žily ve svobodné zemi. A tak jsme v červnu 1989, kdy se ještě vůbec netušilo, jak to všechno dopadne, odjeli. Po docela napínavé cestě jsme skončili přes Bulharsko a Jugoslávii ve Španělsku.
Vy jste měli ve Španělsku nějaké kořeny?
Ne, vůbec, byla to náhoda. Z Jugoslávie tehdy dávali Čechům víza jenom do Turecka nebo právě do Španělska. Do Rakouska, Německa nebo Itálie se dostat z Jugoslávie nedalo. Tím pádem Jugoslávci Čechy nepouštěli. Jediná možnost tak byla právě to Španělsko. Všechno jsme museli nechat v Jugoslávii v Bělehradě a se dvěma kufry jsme vyrazili. Ocitli jsme se na letišti a pak už to bylo takové dobrodružství. Pak jsme samozřejmě sledovali celý vývoj. Pamatuji si, že jsme zaregistrovali dění, když v Praze Němci na západoněmecké ambasádě přelézali plot a nechávali na ulicích trabanty. Ty záběry jsme samozřejmě sledovali, stejně tak jako následný pád Berlínské zdi. Měli jsme radost, ale pořád jsme si říkali, jak to bude u nás, kdy se to konečně pohne. Do 17. listopadu se de facto v Československu nic nedělo, až pak jsme najednou v televizi viděli nápis Praha. My jsme tomu tehdy ještě moc ve španělštině nerozuměli, ale za těch měsíců to pro nás byla první zpráva o domově. Nevěděli jsme ale, co se děje. Viděli jsme jen záběry policejních kordonů. Jeden Španěl nám situaci musel vysvětlit. A byl to on, který nám řekl, že v Praze zabili studenta. Jak se to semlelo v reálu, všichni víme. Pak už si jen vzpomínám na obrovskou radost, protože to znamenalo, že se můžeme vrátit domů.
Sametová revoluce tedy pro vás byla impulsem k návratu?
Určitě. My jsme samozřejmě nevěděli, jak to dopadne. Ale komunisté nám hned po našem odchodu zabrali byt, jak to oni dělali. A my se neměli kam vrátit. Bylo proto potřeba vydělat na návrat nějaké peníze, abychom vůbec něco měli do začátku. Ve Španělsku jsme nakonec zůstali ještě asi rok. Vrátili jsme se na 1. ledna 1991.
Vaši rodiče jsou čím?
Můj táta byl stomatolog.
Kdo vás v dětství nejvíce ovlivnil?
Na prvním místě rodiče asi jako každého z nás. Ale také letecký modelář Standa Perkovič, o kterém jsem mluvil na začátku. Byl takový můj druhý táta, se kterým jsem trávil hodně času. Standovi bych chtěl tímto moc poděkovat. Hodně na něj vzpomínám. On se mi vážně věnoval a já jsem mu za to vděčný dodnes. Byl to skvělý chlap. Můj otec byl spíš sportovec. V Chomutově mě dal na hokejovou školu, ale na tento sport jsem byl poněkud subtilní. Takže z hokeje nic nebylo. Mě lákala spíš technika. Ale táta byl dobrý, že mě i v tom plně podporoval. Maminka ta mě zas vedla k umění a k muzice a ta mi zůstala dodnes.
Vy jste původně vystudoval fakultu sociálních věd na UK a až potom jste se dal na medicínu. To je trochu skok. Co vás k tomu vedlo?
Ano, je to skok. Ale já si myslím, že každý člověk nějak vždycky hledá cestu. Na sociálních vědách jsem dodělal bakalářský obor, dál jsem již nešel. Bylo to celé tak, že když jsme se vrátili ze Španělska, tak jsem nastoupil na gymnázium. V prvním a ve druhém ročníku jsem si stále pohrával s myšlenkou dělat leteckého inženýra, ale potom jsem se dostal do kruhu lidí, kteří se zabývali humanitními vědami. Tehdy to bylo docela dost populární. Otevřely se nové světy, které komunistický režim neumožňoval, takže jsem trochu tíhnul k filozofii, ale jen tak amatérsky. Vzpomínám si, že když jsem se rozhodoval, co budu dělat dál, tak mne určitě ovlivnilo i to, že jsem měl zkušenost ze západního světa, uměl jsem dobře španělsky, učil jsem se anglicky… Navíc tehdy v roce 1995 byla taková optimistická doba. Budovala se demokracie. Ještě nebyly korupční skandály, důvěřovali jsme politikům. Proto jsem se rozhodl, že bych mohl pro svou zemi pracovat. Uvažoval jsem o dráze diplomata, státního úředníka, ale i politika. Úplně konkrétně jsem to vyprofilované neměl, ale rozhodl jsem se pro politologii.
A kdy přišel ten obrat?
Během studií jsem jednak poznal školu, a jednak jsem měl možnost pracovat jako asistent poslance v Poslanecké sněmovně. Byl jsem na stáži u Viléma Holáně. Psal se rok 1997 a začaly se objevovat korupční skandály, mrtví sponzoři, tunelování a dostavila se deziluze z politiky. Já jsem si po těch dvou, třech letech studia uvědomil, že se nechci do takového světa dostat jako úplně mladý člověk. Představa, že bych musel ohýbat páteř v nějakém stranickém sekretariátu nebo poslouchat nějaké zkorumpované politiky pro mne nebyla. Proto jsem se rozhodl získat další zkušenosti v životě, jiné řemeslo, které by mi dalo svobodu rozhodování v životě tak, abych nebyl závislý na politice a abych uměl něco jiného než jen tu politologii. A jak jsem tak přemýšlel, tak mi medicína přišla jako hezký obor, vlastně to je taky služba, sice jinde a jinak, ale pořád služba. Zajímal jsem se i o přírodovědné obory – matika, fyzika, biologie. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na medicínu. A udělal jsem tehdy strašně dobře. Hned v prvním ročníku mne to chytlo a byl jsem nadšený i z té školy, i když to není studium jednoduché.
Už jste byl ale trochu starší student, ne?
Ano, bylo mi dvacet čtyři. Na medicínská studia vzpomínám moc rád.
Umíte si představit, že byste se medicíně opravdu aktivně věnoval?
Jasně, proč ne? Lékaře jsem navíc dělal po škole. Pak jsem zůstal v lékařském výzkumu. A učím mediky.
Kdy se u vás projevil zájem aktivně se zapojit do veřejného dění? Kdy se to překlopilo z mladistvého nadšení do seriózní roviny?
On to byl takový postupný vývoj. Člověk to musí mít v krvi, musí ho věci kolem něj zajímat. Já už byl i na gymplu takový ten třídní organizátor, co třeba dával dohromady maturitní ples. Na politologii jsme spolu s dalšími studenty založili spolek, na medicíně mě ve druhém ročníku zvolili do akademického senátu. Říkal jsem si, že když jsem studoval politologii, tak by bylo fajn to zúročit. Takže žádný příkrý zlom nenastal, stále jsem něco dělal. Na fakultě jsem se asi uvedl například tím, že jsem zařizoval toaletní papír na záchodech. To byl jeden z bodů mého programu. Zní to neuvěřitelně, ale tehdy to opravdu nebyla samozřejmost. A ukázalo se to jako velice dobrá zkušenost, jak prosadit něco praktického. Tohle opravdu pálilo každého. (smích)
Překvapilo vás v této "záchodové záležitosti" něco nečekaného?
Netušil jsem, jak to bude obtížné. Setkal jsem se s odporem vedení v tom smyslu, že studenti toaletní papír kradou. Argumentoval jsem svými zkušenostmi ze Západu, že na každé pumpě toaletní papír je, takže by měl snad být i u nás na lékařské fakultě, která by měla patřit k etalonu hygieny. Museli jsme už tehdy udělat politiku založenou na důkazech, kdy jsme s chodili po všech toaletách na fakultě a v průběhu jednoho měsíce jsme mapovali, jak to tam vypadá. Vše jsme zaznamenávali do tabulky, ze které nám následně vyšel reálný stav. Zjištěné závady jsme značili černým políčkem. Zarážející pak bylo, že 90% toho papíru nám vyšlo černě. A až potom začalo vedení fakulty reagovat a něco se dělo. Mně se již tehdy potvrdilo, že je dobře, když jsou v politice muži a ženy. Celý tento program jsem realizoval s kolegyní, takže ona si vzala na starost jednak ty záchody dámské a zároveň to viděla i jinýma očima než já. Ona neřešila jen papír, ale správně poukazovala na to, že chybí zrcadla, mýdlo a ručník. Spolupráce se vážně osvědčila.
A jak to pokračovalo?
Další pak bylo, že jsme postupně začali tvořit systém hodnocení výuky. Cítili jsme, že je třeba udělat jakousi zpětnou reflexi, protože byla řada věcí, která nás trápila. Systém, který jsme tehdy vybudovali, funguje do dneška. Zapojovali jsme se také jako studenti do různých akcí, které už měly politický přesah, když jsme realizovali protesty proti vládě Mirka Topolánka, kdy ministrem zdravotnictví byl Tomáš Julínek a jako svého náměstka měl nechvalně proslulého bakaláře Marka Šnajdra. Oni tehdy chtěli převést fakultní nemocnice na akciové společnosti a my jsme je podezřívali, že je to taková skrytá privatizace. Jako studenti jsme zorganizovali protesty a oni nakonec ze svého záměru couvli. Šest studentíků tehdy sedělo proti ministrovi, který nechtěl, aby se demonstrace konala, snažil se nás přesvědčit, ale nepřesvědčil. Tyhle zkušenosti mne utvrdily v tom, že má smysl se o věci kolem starat, že má smysl se do veřejných věcí zapojovat a zlepšovat je.
V roce 2014 jste se na protest proti tehdejšímu dění na Ukrajině na úřadu vlády svlékl do půl těla. Umíte si představit, že by takto protestoval někdo proti vašim názorům a jaká by byla vaše reakce?
Umím. Vzal bych to sice s humorem, ale zároveň i se vší vážností. Člověk si musí pamatovat, odkud vychází a já stále považuji za důležité, když se lidé zapojují. Může to mít nejrůznější formy. Aktivní občanství přece spočívá v tom, že lidé upozorňují politiky na to, s čím nesouhlasí, co se děje špatně. My jsme tedy tímto netradičním způsobem nabádali premiéra Sobotku, aby byl odvážný. Byl to zcela nenásilný protest. Podpořili jsme ho. Na těle jsme měli napsané „raději svobodu než paštiky.“ Nás tehdy trápilo, že jako země si nestojíme za důležitými principy a raději je vyměníme za byznys nějakých úzkých zájmových skupin. Navíc za byznys, který ani nedával pro celou společnost žádný smysl. Nakonec se ukálo, že náš protest nebyl mimo mísu, když Evropa i naše vláda přijala sankce proti Rusku. Takže, ano, ať lidé protestují a dávají nám politikům jasně najevo, co si myslí a co je třeba dělat.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
