Je prvního března roku 1933. Do Prahy přijíždí dvaadvacetiletá dívka ze Slovenska a má toho za sebou hodně. Rodiče chudí, mládí trávila po polepšovnách, dokonce byla jednou trestána za potulku. Ten den si ale myslí, že všechno špatné je za ní a před ní leží jenom zářná budoucnost. Najde si dobrou práci, najde si bohatého muže, najde si hezké bydlení. Otýlie Vranská pomalu vyrazí za svou sestrou, kde pár dní pobyde, než se v Praze rozkouká. Je prvního března roku 1933. A zbývá jí přesně půl roku života.
Poslední půlrok Slovačky
Ten půlrok v Praze nebyl pro Otýlii nejšťastnější – chvíli dělala služebnou, to jí dlouho nevydrželo, pak si našla místo číšnice v restauraci na Praze 7. Tam se seznámila s prostitutkami a netrvalo dlouho, než Otýlie nechala stabilního zaměstnání a vrhla se s holkami do lukrativnějšího podnikaní.
Vranská nicméně nebyla v prostituci příliš dobrá, můžeme-li to takhle říct. Především proto, že si málokdy říkala o peníze a často s pány chodívala za pár vín, nocleh nebo večeři. Pro Otýlii totiž prostitutce nebyla cíl, pouze prostředek k tomu nabrnknout si bohatého muže. I proto měla Vranská mezi ostatními děvčaty pověst „naivního venkovského telete“, přezdívalo se jí Slovačka a až na pár výjimek nebyla u svých kolegyň příliš oblíbená.
Takovou výjimkou byla třeba Antonie Koklesová, se kterou se Vranská znala už ze Žiliny, nebo Božena Velingerová, jež s Otýlií bydlela u paní Gludovitzové. Ta pronajímala byty a pokoje ve svém domě na Velehradské ulici. Jednou z podmínek nájmu, v němž děvčata bydlela, bylo i to, že se budou vracet do svého pokoje před půlnocí, což kvůli svému povolání Velingerová často porušovala, a proto ji paní Gludovitzová vyhodila. To samé hrozilo i Otýlii Vranské. A je to možná jeden z důvodů, proč skončila prvního září rozřezaná ve dvou kufrech.
Jablko a smrt
Poslední den svého života se Vranská vrátila domů pozdě v noci poté, co nebyla tři dny k nalezení, a vstala až k poledni. Paní Gludovitzová do protokolu uvedla, že Vranská snědla čtrnáct švestkových knedlíků, vypila si kávu a u toho se nechala svou bytnou kárat za způsob života, jaký vede, a za nezaplacený nájem z minulého týdne, tedy rovných třicet korun. Otýlie údajně odvětila, že strávila tři dny s nějakým rotmistrem od vojska, který jí slíbil sňatek a dobrou práci ve vojenské prádelně. Taky řekla, že s ním má dnes večer v osm schůzku, čímž pravděpodobně dávala najevo, že dnes v noci opět nepřijde… a ve dvě hodiny odpoledne vyrazila do víru velkoměsta trajdat se svou kamarádkou Velingerovou, které celé odpoledne básnila o rotmistrovi Pěkném. Shodou okolností na něj narazily už před osmou, ale do rotmistra byla zavěšená Otýliina stará známá Antonie Koklesová.
Došlo k hádce, kterou rotmistr uklidnil až tím, že obě ženy vzal do vinárny U Kupců. Nevíme přesně, co si tam „milostný“ trojúhelník povídal od osmi do jedenácti večer, víme jenom, že v jedenáct hodin Koklesová s rotmistrem Pěkným odcházejí a nechávají přiopilou Vranskou samotnou ve městě. Později je viděna v kavárně U Politické mrtvoly s neznámým kudrnatým blondýnem. Ten jí objednává víno a jablko, které Otýlie na místě sní.
Kolem jedné hodiny ráno je Vranská viděna, jak jen nahlédne do tančícího sálu U Šmelhauzů v Melantrichově ulici. A o dvě hodiny později jí někdo zasadí sekáčkem na maso tři rány do hlavy. První dvě jdou do stejného místa a značí pevnou a rozhodnou ruku. Čepel pronikne šest centimetrů hluboko do hlavy. Poté Otýlii v bezvědomí, ale ještě živou, vrah bodne sedmkrát do levého prsu, pravděpodobně s úmyslem zasáhnout srdce a zabít ji. Vranská pořád žije, když ji pár minut nato dvěma silnými údery těžké čepele vrah oddělí hlavu od těla.
Vrah rozřeže tělo na několik částí a nacpe ho do dvou kufrů společně s jejími osobními věcmi a kufry vycpe novinami, aby krev neprosakovala ven. Ostatky jsou nalezeny až o den později na nádražích v Bratislavě a v Košicích. Vyšetřování vraždy se rozjíždí.
Praha 30. let byla horší než osmdesátkový New York
Celé vyšetřování případu Vranská policie velice slavně zřídila snad ještě hůř než neznámý vrah samotnou Vranskou. Slovenská policie například nedokázala sejmout otisky prstů z kufrů, ve kterých byly nalezeny její ostatky a poslala je na centrálu do Prahy už omyté. Totožnost oběti taky byla zjištěna až čtyři dny po nalezení těla, tedy 6. září, a to jen díky tomu, že sestra Vranské ji dokázala identifikovat. Až poté si policie všimla, že má Otýlie Vranská své otisky prstů dávno v evidenci. Výslechy byly prováděny ledabyle, ve spěchu, navíc se mezi policisty uchytila teorie, že vrahem byl pravděpodobně lékař, nebo alespoň veterinář či řezník, což vyloučilo řadu pravděpodobných podezřelých. Celé vyšetřování navíc mimořádně komplikoval ohromný zájem veřejnosti, který navíc policie dost nešťastně podpořila tím, že vystavila do výlohy na Bartolomějské 4 kufry a textilie v nich nalezené. Do redakcí i na policejní velitelství chodily stovky a tisíce dopisů, neznámý mužský hlas plačky volal na náhodná čísla po celé Praze a přiznával se k vraždě… Redakce dokonce pravidelně oslovovaly jasnovidce a spiritisty, aby určily vraha. Protože třicátá léta, chápete.
Snad všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. Existují teorie, které tvrdí, že vrahem byl někdo vlivný a policie jenom metla stopy pod koberec… to je samozřejmě blbost. Pravdou je, že obzvlášť pražská policie měla na starosti kromě Vranské dalších bambilion případů.
Po válce se totiž z Prahy stal takový menší HUB mezinárodního zločinu, kriminalita rostla a policistů bylo zoufale málo. Na každou pražskou čtvrť vycházeli třeba tři nebo klidně dva detektivové a velice omezené množství platfusáků. Navzdory tomu všemu měl tehdejší policejní rada Josef Vaňásek excelentní výsledky při vyšetřování i zatýkání. Vaňásek byl perfekcionistický workoholik, který si málokdy nechal někoho utéct, osobně se účastnil vyšetřování a v podstatě sám držel galerku za koule až do své smrti. Jeho IV. bezpečnostní oddělení, tzv. „velká čtyřka“, je ostatně předobrazem direkce z Hříšných lidí města pražského.
Jak je možné, že Vacátko nechytil brutálního vraha?
Po týdnech vyšetřování má policie v podstatě jenom čas smrti, který je odvozen z natráveného jablka, jež našli Vranské v žaludku… a teorii, že vrah musel mít doma vanu, aby mohl Otýlii nerušeně rozřezat. Jinak nic. Veřejnost na ně tlačí, aby naháněli tajemného blondýna od Politické mrtvoly, mají pátrat po tajemném volajícím, tlačí na ně, aby našli „Fantoma ulice“, jak se podepisuje člověk, který se v dopisech novinám přiznává k vraždám.
Přes nejrůznější razie a spoustu úspěšných zatčení za jiné zločiny se jim ale nedaří chytit brutální bestii, která zabila Vranskou. Možná proto, že vrah nemusel být žádná bestie. Rozčtvrcení a roznesení do vlaků zní extra násilně, ale tenhle jev nebyl v té době až tak neobvyklý. V roce 1932 byly podobné případy dva. Jeden na Slovensku, jeden v italském Turíně. V Londýně se to samé stalo v roce 1927. Motiv vraždy byl vždycky jiný, většina pachatelů byla chycena, oběti se výrazně lišily (nejmladší bylo dítě, nejstarší skoro šedesátiletá žena). Podobných případů je pak v okolních městech skoro tucet. Zdá se tedy, že Vranská nebyla oběť násilného devianta, ale prostě jen člověka, který četl noviny. Ostatně na těle se neobjevily známky sexuálního násilí, ale kolem těla se našla spousta starých novin, které musel mít vrah po ruce.
Možná
Historik kriminalistiky Radek Galáš nebo starý kriminalista a spisovatel doktor Miloslav Jedlička se domnívají, že vrahem bylo zmíněné duo rotmistr Pěkný/ Antonie Koklesová. Oba byli shledáni nevinnými s tím, že strávili noc spolu, ale nikdo jejich výpověď ani alibi příliš nezkoumal, protože rotmistr Pěkný přeci není doktor a Koklesové její výpověď potvrdil právě důvěryhodný rotmistr. A teď, jde sice o spekulace, ale jestli nějakým spekulacím věřit, tak pravděpodobně spekulacím dvou kriminalistů.
Takže: Vranská je zoufalá, je jedna hodina v noci. Nikde se jí nepodařilo sbalit muže na noc, v tančírně U Šmelhauzů, kam nahlédla, taky nikoho nenašla. Nemůže se vrátit do svého bytu, protože by ji drahá paní Gludovitzová vyrazila. Kolegyně ji nenávidí, nemá kam jít. Otýlie musí spolknout všechnu hrdost a táhnout se nocí na Nusle do vojenské ubytovny a žebrat rotmistra o místo na spaní.
Rotmistr ji pustí dovnitř, protože už má v bytě Koklesovou a dvě ženy na lůžku mu nejsou proti mysli. Koklesová ale vybouchne a v záchvatu zuřivosti „to naivní vesnické tele“, které jí chce ukrást rotmistra, vezme sekáčkem na maso a nakonec sedmkrát bodne nožem. Pěkný má v bytě mrtvolu a potřebuje se jí zbavit, proto přetáhne mrtvou Vranskou do koupelny, kterou mimochodem v bytě má, což nebylo obvyklé. Tam ji naporcuje, vytáhnou s Koklesovou staré kufry, které ráno odnesou na nádraží, kde si 1. září mezi davy lidí vracejících se z dovolených nikdo nevšimne páru se dvěma kufry.
A je klidně možné, že si tohle všechno uvědomoval i rada Vaňásek, ale vzhledem k tomu, že jeho vlastní lidé nikdy nenašli dost důkazů pro zatčení (nebo v případě slovenské policie je otřeli z kufrů), musel to nechat plavat.
A možná, že Vaňásek nějak extra netlačil tohle vyšetřování, protože jasně viděl, že je to nahodilá vražda v afektu, která se pravděpodobně opakovat nebude. Možná nechtěl vyčlenit všechny svoje lidi na smrt prostitutky ze Slovenska, když zrovna zatýkal polovinu galerky.
Ale to jsou jenom spekulace.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
