Amatér-šťastlivec

Howard Carter se narodil v Norfolku v roce 1874. Do vínku mu byl daný obrovský výtvarný talent, a tak byl již ve svých 17 letech přijat do Společnosti na výzkum Egypta. Cílem této společnosti bylo hlavně omezit neodborné ničení staroegyptských památek a artefaktů. Právě zde se Carter uvedl jako schopný kreslíř, ale nikoliv jako odborník a archeolog. Toto stigma ho provázelo celý život a vysloužil si také osobní charakteristiku, že je „amatér a šťastlivec“. Celý jeho život provázela tvrdohlavost, odhodlání, ale také štěstí. Bojoval s nedostatkem financí, politickou situací, odborníci ho nikdy mezi sebe nepřijali a zpochybňovali i jeho vědecké kvality. S uznávanými archeology sice spolupracoval, ale v pozici kreslíře.

Nejprve jeho služeb využil uznávaný P. E. Newberry, který pracoval na vykopávkách v Bení Hasanu, kde v té době byly nalezeny hrobky úředníků ze Střední říše a později ještě v Dér el-Bahrí nedaleko Luxoru. Nedá se zpochybnit, že ho vpřed hnala touha hledat neobjevené a poznávat nepoznané. Jako zásadní se jeví jeho setkání s americkým archeologem Theodorem M. Davisem, jenž své snahy soustředil hlavně na Údolí králů, a s Georgem Herbertem Carnarvonem. Je to právě on, kdo později dlouhá léta finančně podporoval Carterův výzkum. Jejich spolupráce odstartovala roku 1899.

Fascinace Údolím králů

Cartera Údolí králů fascinovalo. Byl přesvědčený, že se v něm nachází celá řada do té doby neobjevených královských hrobek. První královskou hrobku objevili ještě před rokem 1914. Bohužel ale zjistili, že hrobku Amenhotepa I. již řádně „objevili“ vykradači hrobů. Podle pár džbánů a dalších drobných předmětů ale zjistili, že se opravdu jedná o královský hrob a mohli tak slavit jedno osobní vítězství a splněný životní sen. Carterovi tato událost vlila další elán do žil.

Čím dál tím víc byl přesvědčený, že se v Údolí králů nachází hrobka Tutanchamona, posledního právoplatného dědice 18. dynastie, jak dnes předpokládají egyptologové. Na trůn nastoupil již v devíti letech a v osmnácti zemřel buď na malárii, anebo spíše na gangrénu po zlomenině stehenní kosti, ke které došlo pádem z vozu. Výzkum si ale vyžádal velké množství finančních prostředků i času. Carnarvon začal být k celému plánu skeptický a jeho ochota vše financovat postupně upadala. Říká se, že jej Carter umluvil a Carnarvon ve financování pokračoval ještě rok.

Zázraky se dějí

Již se zdálo, že Carterova úpornost a úsilí padnou vniveč, Carnarvon vyhrožoval čím dál víc zastavením financování. K zásadnímu zvratu došlo na začátku listopadu, kdy Carter narazil kousek od své chatky na malou dutinu. Hned za ní objevil spolu se svými kolegy pod nánosy písku a kamení malé schodiště vedoucí ke vstupu do hrobky. Psal se 4. listopad 1922 a Howard Carter prožívá zázrak. K jeho velké škodě ale musí čekat na příjezd svého mecenáše. Až 24. listopadu byl vchod odpečetěn a vstup proražen.

Nastalo vyklízení 7 metrů dlouhé vstupní chodby, která vedla k dalším zapečetěným dveřím. Hrobka konečně vydala své poklady – sochy zvířat, lidí, strážců a nádoby se zlatem a pozlacenými rituálními předměty. Vyklízení a katalogizace předmětů zabraly několik let. V další místnosti pak byly shromážděny předměty, které mapovaly faraonovo dětství. To hlavní ale ukrýval další zazděný vstup, vstup do pohřební místnosti. Její otevření archeolog Carter záměrně oddaloval, a to až do 10. října 1925. I zde ale řádili lupiči. K otevření toho největšího pokladu, co hrobka opravdu ukrývala, k otevření zlatého sarkofágu, ve kterém odpočívala neporušená mumie faraona Tutanchamona, došlo až 25. října 1925. „Amatér a šťastlivec“ Howard Carter se tak definitivně zapsal do dějin lidstva. Toho se ale jeho mecenáš již nedožil. Podívejte se do galerie, najdete tam i fotku Howarda Cartera nad sarkofágem.

GALERIE Hrobka krále Tutanchamona vydala svá tajemství

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Faraonova kletba

Tento bezesporu fenomenální objev od samého počátku provázely různé nepříjemnosti a komplikace. Kromě bohatství s sebou objev přinesl i smrt. Lord Carnarvon zemřel nečekaně a za záhadných okolností v dubnu roku 1923, kdy v celé Káhiře vypadl bez zjevných příčin proud. Když ve městě opět zavládlo světlo, lord Carnarvon již nežije. Stejně tak jeho oblíbená fenka Susan. Krátce poté následovala smrt i mnoha dalších lidí, kteří měli s objevem hrobky co do činění. Až na Howarda Cartera. Ten zemřel v roce 1939 ve věku 64 let na rakovinu, tedy 15 let po objevu hrobky.

Může za to snad prokletí faraonů, o kterém se mluví všude po světě? A byl Carter ušetřen díky tomu, že Egypt opravdu miloval a po objevu toužil ne ze sobeckých a zištných důvodů, ale opravdu hlavně kvůli přínosu vědě? To už jsou jen dohady a domněnky. Faktem ale zůstává, že Howard Carter, kterým odborníci jeho doby opovrhovali, dokázal, že trpělivost růže – v tomto případě tedy spíš zásadní ostatky – přináší.

Zajímají vás konspirační teorie z ne tak daleké minulosti? Přečtěte si o jedné, která se váže k sametové revoluci.