Země, kde zítra znamená včera. Sovětský svaz ve svém počátku fungoval jako jakási obří laboratoř sociálních experimentů, z nichž některé byly naprosto katastrofální a jiné zase neuvěřitelně bizarní. Mezi takové patřil i pokus o zavedení vlastního sovětského kalendáře, který byl uveden v praxi přesně před 94 lety.
Geniální nápad s podporou Stalina
Je obecně známo, že Rusko až do bolševické revoluce v roce 1917 používalo ve své době již značně zastaralý juliánský kalendář. To je také důvodem, proč se tento komunistický převrat nazývá říjnovou revolucí, i když podle gregoriánského kalendáře proběhl až v listopadu. O 12 let později si ale v Sovětském svazu opět museli všichni zvykat na novotu, když byl z podnětu ekonoma Jurije Larina zaveden nový sovětský revoluční kalendář. Výmysl podporoval i samotný Stalin a propagandy se mu dostalo i stran státních novin, které tento „geniální a převratný nápad“ oslavovaly.
Že státní převrat ničí všechny staré pořádky včetně kalendáře, nebylo nic nového – během francouzské revoluce v roce 1793 taktéž zkusili jinak organizovat čas, a to skrze desetidenní týden i revoluční hodiny o 10 hodinách, kdy měla každá hodina 100 minut o 100 sekundách. Tento prapodivný systém byl ke všeobecné radosti zrušen po 13 letech funkčnosti přímo Napoleonem.
Sovětský revoluční kalendář pak pracoval s dvanáctiměsíčním rokem, kdy každý měsíc obsahoval přesně 30 dní – to dohromady dávalo ale pouze 360 dní, takže zbylých 5 dnů bylo rozděleno mezi speciální svátky, které nepatřily k žádnému týdnu ani měsíci. Jednalo se o tzv. Leninův den (den po 30. lednu), Dny pracujících (dva dny po 30. dubnu), průmyslové dny (dva dny po 7. listopadu) a v případě přestupného roku byl 30. únoru přidán ještě jeden den navíc.
Manželé spolu nemohli trávit volné chvíle
Největší změnou ale bylo zrušení sedmidenního týdne, který byl za účelem zvýšení efektivnosti zkrácen na pouhých pět dní, přičemž neděle byla zatrhnuta coby křesťanský přežitek. Všech pět dní bylo pracovních, ale aby se kompenzovala ztráta dne volna, byli všichni pracující rozděleni do pěti různých skupin a každá z těchto skupin měla jeden den v týdnu volný. Na kalendáři byly tyto skupiny (označené římskými číslicemi I až V) znázorněny pěti barvami – žlutá, růžová, červená, modrá a zelená.
Tím pádem se mělo dosáhnout větší pracovní efektivnosti, jelikož nebylo dne, kdy by se nepracovalo. Jenže, jak bylo sovětským zvykem, toto nové povinné rozdělení absolutně nebralo ohled na rodinné či jiné sociální vazby, takže bylo naprosto běžné, že členové rodiny (častokrát i manželé) nebyli přiděleni do stejné skupiny, takže docházelo k naprostému rozkládání společného života, kdy spolu lidé nemohli pro neexistenci společného volného dne trávit čas. Kromě toho docházelo k častějším poruchám na strojích v továrnách, jelikož extrémně vytížené přístroje pro neustálé používání nebylo kdy opravovat.
Jelikož ke slíbenému zvýšení efektivity i přes přehnané a zfalšované informace v novinách nedošlo, byl v prosinci 1931 kalendář upraven a pjatidněvka (jak se pětidenní týden označoval) byla změněna na šestidněvku, kdy měl týden nově šest dní a byly zavedeny společné volné dny, kdy byl každý šestý, dvanáctý, osmnáctý, čtyřiadvacátý a třicátý den vyhrazen pro odpočinek – případný jednatřicátý den byl pak střídavě volný či pracující.
I tak ale po celou existenci revolučního kalendáře byl částečně používán klasický gregoriánský kalendář, který se pak především v některých odlehlejších oblastech nikdy nepodařilo nahradit. Sovětský revoluční kalendář byl pak opět zaveden v roce 1940 i s nenáviděnou křesťanskou nedělí. V Sovětském svazu se sice poroučelo větru i dešti, ale čas komunistickému nátlaku překvapivě odolal.
A tady si přečtěte o tom, jak nemocný Konstantin Černěnko (ne)řídil Sovětský svaz z nemocniční postele.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Doporučujeme
