Existuje jeden bonmot: „Co je největším úspěchem Rakušanů po druhé světové válce? To, že přesvědčili svět, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušan.“
V podobné situaci jsou i Češi. Někteří z nich se zcela účelově chvástají tzv. českým stříbrem. Naštěstí ne všichni, ale motiv je často přítomný v hovorech mezi lidmi, ale i v proslovech politiků a marketingových kampaních mnoha firem.

Český křištál, český chmel, český porcelán, česká bižuterie, moravské víno, český textil, české hrady a zámky, Mattoni, Moser, Becherovka a jiné pojmy a firmy stále řadíme do množiny „české stříbro“, a to přestože s Čechy mají tolik společného jako třeba K. H. Frank s láskou k české literatuře (byl to českoněmecký knihkupec z českých Karlových Varů).

boh3.jpg

Dva Němci v hovoru, nebo Němec Heydrich rozmlouvá s Čechem Frankem, nebo říšský Němec hledí na českého Němce. Tři možnosti a všechny tři jsou správné.

Používání pojmu české stříbro je tvrzení bruslící na tenkém ledě a kdo není aspoň trochu vzdělaný v historii, uklouzne a nabije si ústa, protože zneužíváním pojmu český se do pojmové pavučiny pořádně zamotá. Rozumně uvažující člověk samozřejmě ví, že samotné místopisné určení vzniku nápadu, výrobku není správné.

S pojmovou demagogií se totiž dá pracovat na obě strany. Kdybychom ji uplatnili v praxi, mohlo by to vypadat třeba takto:

Pozitivně: Britsko-rakouskou spisovatelku Joy Adamsovou, autorku Příběhu lvice Elsy, budeme považovat za českou, protože se narodila v Opavě. Stejně tak budeme za české tvůrce považovat Kafku, Mahlera, nebo třeba Porsche.

Negativně: Nacista Karl Hermann Frank, iniciátor vypálení Lidic a Ležáků, byl samozřejmě český zločinec. Vždyť se narodil v Karlových Varech a byl popraven v Praze, což by mohlo navíc ulehčit německému historickému svědomí.

boh4.jpg

Rodačka z Opavy, Friederike Victoria Gessnerová, známější spíše jako Joy Adamson se slavnou lvicí Elsou. Známou spisovatelku můžeme považovat za českou autorku, ale také za německou.

Do roku 1945 byla velká část toho, co nazýváme „českým národním stříbrem“ v německých (a také židovských) rukou. Nikoliv v rukou Němců z Říše, ale v rukou českých Němců, kteří české země obývali po mnoho staletí a v mnoha českých oblastech, zvláště horských a podhorských, žili jen především oni, nikoliv etničtí Češi. Absolutní většina českých skláren (karlovarský Moser, sklárny v Harrachově, Teplicích, Novém Boru aj.) se nacházela v sudetoněmeckých oblastech. Ve slavných porcelánkách (Klášterec, Chodov, Březová, Nová Role, Loket a další) pracovali z 90 % procent Němci, bižuterie pocházela ze sudetoněmeckého Jablonce – Gablonze, stejná situace byla i u českého textilu – kdysi slavné firmy sídlily v městech s razantní převahou německého obyvatelstva: Liberec, Varnsdorf, Rumburk, Trutnov a další.

boh2.jpg

Becherovka - české nebo sudetoněmecké stříbro?

Těžký i drobný průmysl se koncentroval do německého pohraničí – Sokolov, Chomutov, Most, Ústí nad Labem byla německá města. Chlubíme se lázeňským trojúhelníkem, ale slavné Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně ležely hluboko v Sudetech a na jejich rozvoji se podílelo především místní německé obyvatelstvo. Becherovka, Myslivecká a další tradiční české destiláty vyráběli čeští Němci. Málokdo si dnes uvědomuje, že onen slavný český chmel z větší části pěstovali Němci ze Sudet (Ústěk, Kadaň, Postoloprty, a dokonce i ten Žatec byl do roku 1945 většinově německý). A to slavné moravské víno? Ano, je dobré, je známé, ale i ono bylo z významné části vyráběné německy hovořícím obyvatelstvem, které po staletí obývalo vinařská města jako Valtice, Lednice, Znojmo, Břeclav, nebo třeba Mikulov.

Mohli bychom pokračovat dále: Němci stáli na počátku českého automobilismu (český rodák Ferdinand Porsche, nebo slavný konstruktér Hans Ledwinka, který až do roku 1945 žil v Sudetech), budovali kdysi slavný chemický průmysl (např. Johann Schicht, který v Ústí nad Labem vlastnil továrnu, dnešní Setuza), ale i ten průmysl drobný, vyžadující po generace předáváný fortel potřebný ke konečnému výtvoru – například kraslické Amati, výrobce dechových nástrojů, nebo výrobce houslí Cremona Luby – to vše vyráběli až do roku 1945 čeští Němci.

boh1.jpg

Moser. Sklo. České sklo - protože vyrobené v Čechách. Sudetoněmecký výrobek - protože 99% mistrů sklářů do roku 1945 hovořilo německy. Židovské sklo - protože zakladatel firmy byl karlovarský Žid.

Nikdo nechce zpochybňovat zručnost a um českých „zlatých“ ručiček, ale je třeba si uvědomit, že není vše české zlato, co se třpytí. České země byly tisíc let domovem nejen Čechů, ale i Němců a Židů a toto vzájemné potýkání a stýkání přinášelo nejen strasti, ale i užitek. Toto je třeba mít na paměti, až se někde na dovolené budeme vytahovat, že toto je typicky české, toto je české stříbro, toto je české národní dědictví. Někdy totiž české není české.
Čeština má jen jeden výraz pro označení něčeho, co pochází z českých zemí – je to české. Označuje to věc vyrobenou v Česku, ale také českým člověkem. Němčina zná pojmy dva: böhmisch a tschechisch. První označuje za české to, co je vyrobené v Česku (Čechem nebo českým Němcem), druhý pojem se vztahuje jen k české národnosti.

Kdysi se pro výrobky z Čech (ale již ne z Moravy a Slezska) používal výraz Made in Bohemia. Starý latinský název Čech je dodnes známý ve světě, pravda, především u starší generace, ale třeba pojem Bohemia Crystal má stále velký zvuk. Označuje se tím výrobek z Čech a nikdo neřeší, zda sklo vyrobil český, nebo českoněmecký sklář. A to je spravedlivé.

Až se tedy Miloš, Andrej, Lubomír nebo Mirek budou někde chvástat, že Česko je zemí s velkou průmyslovou a řemeslnou tradicí, budou mít pravdu. Ale nebude to pravda úplná.

A zde je 7 nejčastějších marketingových triků, které využívali obchodníci nejen během Black Friday.