Malý Rolihlahla

Se jmény to měl Mandela vždycky složité, byl totiž synem mezikmenového manželství v oblasti dnešního Kapska, takže dostal jméno Mandela po svém dědovi a otci, kteří byli oba náčelníky kmene. Křestní jméno Rolihlahla dostal zase od své matky. Všichni mu ale říkali Madiba. Protože byla matka sice negramotná, ale oddaná křesťanka, dala malého Madibu do křesťanské školy, kde dostal jméno Nelson. A přestože se z Mandely stal praktikující metodista a student západních škol, z antropologického hlediska ho zajímala i historie jeho lidu, takže si nechal provést v nácti rituální obřízku a přijal jméno Dalibunga.

No prostě, abychom to zkrátili, černí lidé to měli v Jižní Africe těžké i bez institucializovaného rasismu. A když se v roce 1948 oficiálně vyhlásil apartheid, všechno se jenom utužilo. Přestože byl Mandela vynikající student, dvakrát ho kvůli jeho aktivismu vyhodili od státnic na právnické fakultě a titul získal až na třetí pokus v roce 1953.

mohlo by vás zajímat

Odstupujícího prezidenta JAR Zumu střídá Mandelův chráněnec a milionář. Africký stát má na kontroverzní vůdce štěstí

Terorista možná, komunista určitě

Od začátku čtyřicátých let se Mandela paktoval s komoušema. Byla mu sympatická celá myšlenka rasové rovnosti i podpory dělnické třídy, ale nedokázal se přenést přes to, že by musel opustit svou víru. Už takhle mlád se stal členem Afrického národního kongresu, což bylo spojení komunistické strany s několika dalšími institucemi. Mandela tlačil všemi svými politickými i sociálními pákami proti útlaku černé většiny v Jižní Africe.

Přesto byl v roce 1948 apartheid odhlasován, možná v tom drobnou roli hrálo i to, že černí neměli právo volit. Jak situace přituhovala, radikalizoval se i Mandela, ale ze strategických důvodů volil radši nenásilnou formu protestů. V Durbanu měl ale třeba proslov k deseti tisícům lidem a ten se zvrhl v nepokoje, které byly tvrdě potlačeny. Mandela byl zatčen a počet členů ANK vzhledem k tomu vystoupal na sto tisíc.

Rolihlahla byl popotahován v podstatě neustále a je malý zázrak, že se mu v roce 1953 podařilo získat jeho právnický titul. Pak si ale založil se svým kolegou vlastní praxi a byli jedinou právnickou kanceláří v Jižní Africe, kterou vedli původní Afričané.

V polovině padesátých let už si byl Mandela jist, že nenásilnou cestou ničeho nedosáhne a začal plánovat ozbrojenou revoluci. Pomalu začal vyjednávat s Čínou zásilky zbraní. Do toho byl jedním z organizátorů Kongresu lidu, což byla akce, na které se domlouvaly společné kroky antiapartheidového hnutí. Byla přijata takzvaná Charta svobody, kterou režim rozhodně dodržovat nehodlal a Mandela byl znovu zatčen. Po dlouhém procesu se ale vyhnul obžalování z velezrady a byl puštěn na svobodu.

V roce 1961 se stal velitelem skupiny Umkhonto we Sizwe, Hrotu kopí, což byla ozbrojená složka ANK inspirovaná Castrem, Guevarou a Maem. Ve všech civilizovaných zemích byla Umkhonto we Sizwe považována za teroristickou skupinu a její členové měli například zakázaný vstup do Spojených států, léta potom, co přestala fungovat.

Mandela se vydal v roce 1962 do Etiopie, kde se nechal trénovat v guerillovém stylu boje. Což by byl super nápad, kdyby neměl zákaz opouštění země. Takže ho zhaftli hned po návratu do Jižní Afriky, hromadu lidí ze skupiny taky, většině z nich rozdali menší tresty, ale Mandela se čtyřmi dalšími dostali doživotí za plánování ozbrojeného převratu. A Nelson Mandela pak seděl sedmadvacet let.

GALERIE Nelson Mandela

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Z basy zpátky do politiky

Rolihlahla byl propuštěn přesně před čtyřiatřiceti lety, protože po skoro třech dekádách mezinárodního tlaku se i v Jihoafrické republice začala myšlenka bílé masterrace maličko rozpadat. Nový prezident Frederik Willem de Klerk nechal Mandelu propustit a společně pomalu demontovali celý mechanismus apartheidu. A i když jeho stín na sobě cítí země dodnes, znamenalo to neskutečný skok kupředu.

Obzvlášť, když hned poté de Klerk odešel z postu prezidenta, byl na jeho místo zvolen právě Rolihlahla. Mandela je dnes vnímán jako lidskoprávní vůdce a je stavěn vedle lidí jako Ghandí nebo Havel. Otázka ale je, jak bychom ho vnímali, kdyby ho rasistický aparát Jihoafrické republiky nezabásl včas a on by vedl rudou revoluci se zbraní v ruce?

To se naštěstí nikdy nedozvíme.