Nekecáme. Makáme: Češi zotročili sami sebe a na konci se ještě poplácají po zádech se slovy „Dobrá práce"

Obrázek uživatele Jaroslav Cerman
07.06.2018, 13:03

Česká republika zažívá jedno z nejlepších období svých dějin. Těší se například z rekordně nízké nezaměstnanosti, jednoho z hlavních ukazatelů národní prosperity. Jen málokterým státům v historii se poštěstilo, že si právě takový úspěch mohly s hrdostí připnout na svůj štít. Například římskému impériu nebo Třetí říši.

Zatímco v průběhu historie se ti méně úspěšní a hloupější snažili o takové pokleslé výkony, jako je rozvoj lidského ducha, svobody a rovnosti, jeden národ se vydal jinou cestou, cestou šampiónů. Cestou nekonečné práce, která jako nedělitelná čára, mocná boží tyč, tvoří osu, kolem které se splétá a kvete biografie jednotlivce.

Pod nástupem tvrdě pracujících k moci a líbivým politickým sloganem se konečně Češi dočkali a otevřela se jim brána k poznání stavu věcí. Dřív se říkalo, že ani Římané nepostavili Řím za den. Češi si konečně můžou odfrknout a podívat se takovému tvrzení do očí a říct: Ale mohli by. Kdyby nekecali a makali. Projevuje se tak jejich naprosto vrozený smysl pro fair-play. Obdivujíc velké monumenty z kamene, masivní výdobytky z exploze průmyslu a další znaky, kterými se chlubily jupiterské národy, Češi se vydali cestou podobnou, přesto jinou.

I my budeme mít velké věci. I my dokážeme dát ruku k dílu a přivést na svět pomníky naší velikosti, které bude obdivovat celý svět. Ne ale cestou velikánů, tedy staletí trvajícím vykořisťováním a otročením zbytku světa a svých sousedů. Na to jsou Češi moc hodní. V nekonečném zápalu empatie, který se projevil například během hilsneriády, brněnského pogromu v roce 1938 nebo sterilizace romských žen, se rozhodli, že raději vykořistí a zotročí sami sebe.

Celý svět se snaží lidem práci ulehčit, minimalizovat, přemýšlí nad budoucností, kterou přinese robotický průmysl. To je velmi nezodpovědný přístup. Pyramidy, britskou železnici a druhou světovou válku lidé obdivují, protože je za nimi vidět nádherná synchronní opera svalů, chodidel, potu a krve. Obdivovali byste snad Sixtinskou kapli, kdyby ji postavil nějaký robot? Bylo by snad možné se dojmout nad majestátem Bílého domu, kdyby jeho kámen nebyl vytesán otroky?

O všechna tato hluboká svědectví důležitosti lidské práce a rezignace na smysluplný život bychom mohli přijít. Tak jako kostnice v Kutné hoře má symbolizovat marnost lidského bytí, připomínají nám staré monumenty nepříjemnou pravdu: bez vás v okovech to nepůjde.

Parkoviště

Proto ať už bude jakákoli vláda (normální nebo ta, co bude za týden), jakýkoli premiér (normální, nebo v demisi) nebo jakákoli situace (vláda obřích mravenců, nebo něco horšího než teď), jedno je jisté: Češi budou makat. Makat. Makat. Makat. A ne kecat. Z kecání jsou myšlenky. Myšlenky jsou nebezpečné. Mohlo by totiž potom lidem dojít, že svoje laskavé otrokáře přečíslují v poměru 1:1000, a kde bychom potom byli.

Česká republika má tři horká želízka v ohni. Kanál Dunaj-Odra-Labe, přesun brněnského nádraží a parkoviště. Tahle svatá trojice nakonec celému světu ukáže, kdo je tady šéf. Čechům se jejich země neustále nějak mstí, tu suchem, tu povodněmi, tu sousedstvím s Poláky. Rýče, lopaty a bagry ji ale naučí, že silnější pes mrdá. Příroda nám dala jen komáry a klíšťovou encefalitidu. Je načase jí naložit stejně jak holce na maturáku.

Vyhloubíme díry, vyhloubíme tunely, všechno zalijeme betonem. Beton vynalezli Římani a Římani jsou civilizace. V obřím betonovém sarkofágu se pak na sebe všichni můžeme usmívat a říkat slova, která se v těch chladných a temných zdech budou odrážet navěky a navěky: „Dobrá práce”.

Tak nekecejte. A makejte.

A tady čtěte komentář politologa Petra Boháčka o tom, jak Babiš ohrožuje bezpečnostní politiku.


Komentáře

Doporučeno pro vás