Těsně před čtvrtou hodinou odpoledne 31. května roku 1916 se britské námořní síly pod velením viceadmirála Davida Beattyho střetly s eskadrou německých lodí vedenou admirálem Franzem von Hipperem asi 75 mil od dánského pobřeží. Obě eskadry na sebe zahájily palbu současně, čímž začala úvodní fáze největší námořní bitvy první světové války – bitvy u Jutska.
Plán viceadmirála Scheera
Po bitvě u Dogger Bank v lednu roku 1915 se německé námořnictvo rozhodlo více než rok nestřetnout s početně silnějším britským královským námořnictvem v žádné větší bitvě a raději opíralo většinu své strategie na moři o své smrtící ponorky. V květnu roku 1916, kdy většina britské Velké flotily kotvila daleko, ve Scapa Flow u severního pobřeží Skotska, se však velitel německé flotily na volném moři viceadmirál Reinhard Scheer domníval, že nastal čas obnovit útoky na britské pobřeží.
Scheer si byl jistý, že jeho komunikace je bezpečně zakódovaná, a proto nařídil 19 ponorkám, aby se připravily k útoku na pobřežní město Sunderland v Severním moři, zatímco pomocí průzkumných plavidel sledoval pohyb britské flotily ze Scapa Flow. Špatné počasí však letadlovým lodím znemožnilo provést nálet a Scheer místo toho nařídil své flotile, tedy 24 bitevním lodím, 5 bitevním křižníkům, 11 lehkým křižníkům a 63 torpédoborcům, aby zamířily na sever, do Skagerraku, vodní cesty ležící mezi Norskem a severním Dánskem u Jutského poloostrova, kde by mohly zaútočit na spojenecké námořní zájmy a s trochou štěstí prorazit díru v britské blokádě.
Začátek bitvy
Scheer však nevěděl, že nově vytvořená zpravodajská jednotka umístěná ve staré budově britské admirality, známá jako místnost 40, prolomila německé kódy a varovala velitele britské Velké flotily admirála Johna Rushwortha Jellicoea před Scheerovými záměry. Následně v noci 30. května vyrazila britská flotila s 28 bitevními loděmi, devíti bitevními křižníky, 34 lehkými křižníky a 80 torpédoborci ze Scapa Flow a zamířila k pozicím u Skagerraku.
Ve 14:20 dne 31. května Beatty, který vedl britskou eskadru, spatřil Hipperovy válečné lodě. Když každá z eskader manévrovala na jih, aby si vylepšila pozici, došlo k výstřelům, ale žádná ze stran nezahájila palbu až do 15:48 odpoledne. Počáteční fáze dělostřelecké bitvy trvala 55 minut a během ní byly zničeny dva britské bitevní křižníky Indefatigable a Queen Mary, přičemž zahynulo přes 2 000 námořníků. V 16:43 se k Hipperově eskadře připojil zbytek německé flotily, které velel Scheer. Beatty byl nucen následující hodinu bojovat ve zdržovací akci, dokud Jellicoe nedorazil se zbytkem Velké flotily.
Bitva u Jutska
Když proti sobě stála celá obě loďstva, začala mezi čtyřmi veliteli, zejména mezi Jellicoem a Scheerem, velká bitva o námořní strategii. Zatímco se části obou flotil během pozdního večera a časného rána 1. června stále střetávaly, Jellicoe vmanévroval 96 britských lodí do tvaru písmene V kolem 59 německých lodí. Hipperova vlajková loď Lutzow byla vyřazena z provozu 24 přímými zásahy, ale předtím, než se potopila, dokázala potopit britský bitevní křižník Invincible. Těsně po půl sedmé večer 1. června provedla Scheerova flotila pod rouškou tmy předem plánovaný ústup na svou základnu v německém přístavu Wilhelmshaven, čímž bitva skončila a Britové se připravili o velký námořní úspěch, který si představovali.
Bitvy u Jutska, neboli bitvy o Skagerrak, jak ji nazývali Němci, se během 72 hodin zúčastnilo celkem 100 000 mužů na palubách 250 lodí. Němci, opojení slávou ze Scheerova brilantního úniku, ji prohlásili za vítězství svého námořního loďstva. Britský tisk zpočátku souhlasil, ale pravda nebyla tak jednoznačná. Německé námořnictvo přišlo o 11 lodí, včetně bitevní lodi a bitevního křižníku, a utrpělo 3058 ztrát, zatímco Britové utrpěli větší ztráty. 14 potopených lodí, včetně tří bitevních křižníků, a 6784 námořníků. Dalších deset německých lodí však utrpělo těžká poškození a 2. června 1916 bylo pouze 10 lodí, které se zúčastnily bitvy, připraveno znovu opustit přístav. Jellicoe jich naopak mohl na moře vyslat 23.
Dne 4. července 1916 Scheer oznámil německému vrchnímu velení, že další akce loďstva nepřipadají v úvahu a že ponorková válka je pro Německo nejlepší nadějí na vítězství na moři. Navzdory promarněným příležitostem a těžkým ztrátám zanechala bitva u Jutska britskou námořní převahu v Severním moři nedotčenou. Německá flotila se po zbytek první světové války již nepokusila prolomit spojeneckou blokádu ani se zapojit do boje s Velkou flotilou.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
