Uprostřed chladné noci sibiřského července někdo mocně zabušil na dveře domu. Feofilia Bylinová vzpomíná, jak se jako malá holka schovávala za maminku, když šel její otec otevřít ke dveřím. Venku stáli dva policisté, kteří shodili Bylinovým na práh starou ženu, aby se o ni rodina postarala.

Bylinovi dostali ženu do postele a ze svých skromných zásob se jí pokusili udělat jídlo. Feofilia si vybavuje, jak si ženu prohlížela a všimla si špinavých hadrů, kterými měla ovázané nohy, na nichž evidentně nemohla stát. Z překotného vyprávění horečnaté ženy se Bylinovým podařilo zjistit, že žena jenom vypadá na osmdesát let, ale ve skutečnosti jí není ani čtyřicet. A když se jí zeptali, co má s nohama, žena odpověděla: „Uřízli mi lýtka. A snědli je... Tam na Ostrově smrti.“

Tím Ostrovem smrti měla žena na mysli nevelký ostrov na ruské řece Ob v sibiřské oblasti Nazino. Na tom ostrově totiž vznikl nejhorší gulag, který dokázalo Stalinovo Rusko vyplodit.

mohlo by vás zajímat

Sovětský revoluční kalendář zavedl pětidenní týden: Absence společného volného dne ničila rodiny i stroje

Plán hodný psychopata

Josif Stalin měl začátkem třicátých let napilno. Kolektivizace byla v plném proudu, pracovní tábory systému GULAG praskaly ve švech… mezi lety 1932 a 1933 šlo všechno od desíti k pěti. Absurdně vysoké kvóty pro Ukrajinu způsobily hrozivý hladomor a kulakové bručeli po celém Sovětském svaze. Řešením téhle situace byl pověřen budoucí šéf sovětské policie NKVD Genrich Jagoda. Ten přišel s geniálně jednoduchým plánem, který uvedl do chodu ještě před konzultací se Stalinem, aby si u nejvyššího šplhnul.

Jestliže lid trpí hladem a máme v úrodných oblastech remcající kulaky, pro které nemáme v GULAGu místo, pojďme je deportovat někam, kde založí nové farmy. Utopistické GULAGy, kde budou zkušení sedláci pěstovat obilí a chovat zvířata pro sovětský lid. Bum, všechno vyřešeno jedním nařízením, typické sovětské řešení.

Jagoda rychle sestavil deportační plány a rozdal kvóty pro počet odvedených lidí. V téhle části příběhu je třeba si uvědomit, jak v Sovětském svazu tenkrát fungoval státní aparát – všichni se rychle vrhali do práce, protože se báli, že když nebudou nejhorlivější, skončí před popravčí četou. To, že zbytek plánu ještě není dořešen, nebo že se něco zaseklo v byrokratickém systému, to nebyla omluva.

Policie se tedy pustila do zatýkání kulaků, ale překvapivě v Moskvě ani Leningradu žádní sedláci nebyli a vyjíždět je zatýkat na venkov by trvalo příliš času. A protože NKVD spěchala, brala ve městech všechno, co jim přišlo do drápů. Nejdřív drobné zločince, potom znova drobné zločince a nakonec i běžné občany pod tou nejmenší záminkou. Tou nejideálnější bylo pro ně to, že kontrolovaný u sebe neměl legitku.

Bylo jedno, jestli jste šli naproti přes ulici do krámu a nechali váš vnitrostátní pas doma, jestli jste byli zapálení straníci, jestli jste třeba jenom vyšli před barák na cigaretu… pokud vás NKVD chytla bez pasu, šli jste rovnou na vlak, bez možnosti se rozloučit s rodinou nebo vzít si cokoli s sebou. A když říkáme, že brali všechno, tak všechno. Starce, těhotné ženy, dokonce děti. Dovléct na nádraží, zavřít do dobytčáku a poslat na Sibiř. V rámci minut.

Od března do července bylo deportováno skoro devadesát tisíc lidí.

Kam s nimi?

Jak už bylo řečeno, plán se rozběhl k Jagodově spokojenosti s extrémní rychlostí a první vlaky narvané lidmi, s často horšími podmínkami než nacistické transporty do vyhlazovacích táborů, se rozjely k cílovým destinacím ještě před Stalinovým podpisem. Deportovaní dostali tři sta gramů chleba na den a silnější vězni jim ho většinou sebrali. Podmínky ve vlaku byly tak otřesné, že prvních pár set lidí zemřelo už cestou tam.

Slovem „tam“ je míněno město Tomsk, administrativní centrum západosibiřské oblasti. Když se v Tomsku dozvěděli, že k nim míří vlaky s desítkami tisíc vězňů, vedení města zpanikařilo. Vzhledem k rychlosti operace je nikdo neinformoval předem a tábor, který měli u města připravený by takové množství lidí nepojal. Místní straníci se proto rozhodli, že velkou část deportovaných oddělí od hlavního tábora a pošlou je na izolované místo. A protože se bavíme o Rusku, izolovaným místem byl ostrov na řece Ob. Asi osm set kilometrů po proudu řeky.

Šest tisíc lidí bylo posláno v podpalubí lodí na ostrov, kterému se brzy začne mezi místními přezdívat Ostrov smrti. Protože tři sta gramů chleba bylo pro deportované příliš, na lodi se rozdávalo už jenom dvě stě gramů pečiva na den. To je méně, než se dávalo v Osvětimi.

Na ostrov dorazilo necelých pět tisíc mužů, čtyři sta žen a zhruba třicet mrtvol, tedy lidí, kteří nevydrželi převoz. Psal se 18. květen 1933 a pomalu začínalo být jasné, že lidé, kteří umřeli ve vlaku vyvázli lehce. Na ostrově zhruba tři kilometry na šest set metrů nebylo nic. Nejenom budovy, ale ani stany, ani cesty, nic. Jenom stromy, tráva a studený déšť. A strážní nepřivezli nic s sebou, žádné sekery, motyky, vůbec žádné vybavení. Všichni ti nebozí lidé, kteří strávili celý život ve městě, byli vypuštěni do divočiny s bandou zlodějů a vrahů.

Vítejte v pekle.

GALERIE Ostrov smrti

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Ostrov smrti

Strážní s sebou přivezli jednu jedinou věc – několik tun mouky. A z ní dali každému vězni 200 gramů. Přestože nebylo co s moukou dělat, byla dostatečně cenná na to, aby si kvůli ní začali lidé na ostrově rozbíjet hlavy o šutry. Během prvního dne zemřelo nějakých sto lidí.

Další dva dny se strážní neobtěžovali připlout z druhého břehu s další zásobou mouky, takže někteří vězni se pokoušeli míchat mouku s vodou z řeky, což způsobovalo střevní potíže, které chodili řešit zpátky do řeky, po jejímž proudu si lidé dělali vlastní moučnou kaši, takže infekce byly na světě během několika prvních hodin.

Strážní nakonec přivezli další mouku, ale rozhodli, že ji nebudou rozdávat jen tak, ale donutili dav, ať se zformuje do brigád o sto padesáti členech, každá brigáda má mít vůdce a jeho zodpovědností bude distribuce „zásob“. Ti nejhorší zločinci si pro sebe rychle vydobili pozice brigádníka a na ostrově nastal opravdový teror. Všichni už věděli, že mouka je může jedině zabít a kolem nebylo k jídlu nic, kromě jiných lidí. Prvních pět lidí se stalo obětí kanibalismu během prvního týdne a pak už trend jenom narůstal, a to všechno za pečlivého dohledu dozorců, kteří kempili na druhém břehu.

Když se někomu podařilo ledovou řeku přeplavat, dali mu strážní náskok a potom pořádali soutěže, kdo prchajícího člověka uloví v divoké tajze jako první. Jinak vyráželi na ostrov hlavně obchodovat s vůdci zformovaných gangů, nabízeli jim cigarety za zlaté zuby vytrhané obětem a buď nabízeli mladším ženám jídlo za sex nebo je rovnou znásilňovali. To, že jejich svěřenci žerou jiné jejich svěřence… je nějak zvlášť netrápilo.

V červnu už byl ostrov výhradně místem nočních můr, protože kanibalové na ostrově si spočítali, že nemají kde uchovávat mrtvá lidská těla na maso, takže se snažili odkrajovat svým obětem části těla a nechávat je co nejdéle naživu, aby maso zůstalo čerstvé. Existuje řada příběhů z Ostrova smrti, které se zabývají podobnými zvěrstvy, ale… asi začínáte chápat.

Příliš i na Sovětský svaz

Inspekce z Tomsku zjistila, jak špatná je situace až po třech měsících a okamžitě nechala převézt přeživší z tábora pryč. Na pár hodin je ubytovali po nejbližším okolí, to je ta historka ze začátku článku, a pak hurá do dalších „normálních“ pracovních táborů. Z šesti tisíc lidí, kteří byli vysazeni na ostrově, přežilo nějakých dva a půl tisíce lidí a z těch byla práce schopných necelá polovina.

Strážným byly za napáchaná zvěrstva uděleny „odpovídající“ tresty, tedy dvanáct měsíců ve věznici, a vyšetřující tým z Moskvy, který zvěrstva zdokumentoval, byl přinucen zamést aféru pod koberec. Jejich složka na dvacet let zmizela v sovětských archivech, kde ji nakonec objevili komisaři během Chruščovova úřadování.

Na veřejnost se ale dostala až po rozpadu SSSR, s volně přístupnými archivy a několika svědky, třeba malou Feofilií pořád naživu. Hrůzná historie Ostrova smrti ale zapadla v moři zvěrstev, která se v sovětském Rusku děla. A to je to hlavní, co bychom si měli z tohohle příběhu odnést: ačkoli je příběh o lidech, kteří jsou udržováni naživu jenom proto, aby z nich mohlo být postupně sundáno ještě víc masa… je to jenom kapka toho, co se dělo v totalitních režimech dvacátého století.