Když se řekne listopad 1989, většině z nás se asi na první dobrou vybaví brutalita na Národní třídě, plný Václavák a Václav Havel na balkóně Melantrichu. Sametová revoluce by se ale nestala, kdyby se na finální masový odpor proti režimu nepostavili lidé ve všech koutech republiky. Jak to tehdy vypadalo v Brně?
Pohodový víkend
Alespoň tak se většina Brňáků chystala na 18. a 19. listopad 1989. Jenže už večer 17. listopadu začínaly do moravské metropole docházet zvěsti o tom, co se stalo v Praze. Pochopitelně i Morava, stejně jako zbytek země, kterému se tehdejší stav věcí nelíbil, vnímala už delší dobu, že se něco děje. Zprávy o zásahu esenbáků na Národní třídě ale daly věci do pohybu.
První, kdo se měl k činu, byli, jak už to tak bývá, vysokoškoláci. Mezi lidmi se šířily nejrůznější detaily z pražského masakru v čele s fámou o umláceném studentovi Martinu Šmídovi. V neděli se v bytě Tamary Váňové sešli významní odpůrci režimu, aby se domluvili, kdo ten převrat v Brně odstartuje a potáhne, přítomný byl třeba farář a chartista Jan Šimsa či Jaroslav Šabata. Zároveň si tam ale odsouhlasili, že chtějí, aby měli studenti pocit, že „si to dělají sami“. On to ale nebyl jen pocit.
Hned v pondělí ráno byl na filozofické fakultě v Brně ustanoven první studentský výbor, který později koordinoval všechny ostatní. Ještě před osmou se na dvoře filozofické fakulty spontánně sešly asi dvě stovky studentů. Studenti odsoudili brutální jednání policie vůči pražským demonstrantům, vyhlásili týdenní stávku a svolali další sešlost ještě ten den na třináctou hodinu. To už se studentů shromáždilo zhruba tisíc a přidali se k nim i pedagogové. Zástupce výboru z filozofické fakulty Roman Švanda pak přede všemi přečetl prohlášení o dvanácti bodech. Jedním z nich byl například požadavek na ustanovení komise k vyšetření masakru na Národní třídě.
Nejenom studenti byli zapálení pro revoluci, přidala se k nim i brněnská divadla, která všechna vyhlásila stávku. Donutit mlčící většinu společnosti ke stejnému nadšení, to bylo v tu chvíli klíčové. Ke studentským spolkům se přidávaly další a další školy. Hlavní stávkový výbor a pedagogové vydali výzvu, aby se lidé v 17 hodin sešli k hromadné protistátní manifestaci na náměstí Svobody. „První Svoboďák byl skutečně neopakovatelný, euforický,“ vzpomínala před časem v médiích na brněnské události disidentka Jana Soukupová.
V pondělí 20. listopadu se demonstrací v Brně účastnilo 40 tisíc lidí. O tři dny později, 23. listopadu, když v Praze z Melantrichu Havel mluvil ke 300 tisícům lidí, vyšlo v moravské metropoli protestovat do ulic 28 tisíc lidí. To všechno postupně vydláždilo chodníček, který Čechy a Slováky do konce roku 1989 vyvedl ze čtyřicetileté totality na svobodu. U příležitosti kulatého výročí sametu před čtyřmi lety připravila brněnská Masarykova univerzita festival 30 let svobody. Festival nabídl besedy, filmové projekce i výstavu. Více o programu čtěte zde.
A tady se dozvíte víc o tom, že v listopadu 89 vlastně všechno odstartovalo v Teplicích.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
