Před 79 lety přišla v britském Liverpoolu na svět jedna z největších hudebních ikon všech dob, George Harrison z legendárních Beatles. Harrisonův život je širokou veřejností dost často omezen jen na dobu The Beatles, jako by snad po rozpadu kapely skončil. George Harrison měl však před sebou v osudovém roce 1970 ještě značnou část života, vždyť mu tehdy bylo pouhých 27 let. Život plynul dál a o tom, že to nebylo jen slunce a duha, svědčí i Harrisonův vleklý soudní spor o autorství písně My Sweet Lord, který legendárního Brouka po všech stránkách ničil, vyčerpával, a někdy ho dokonce dostal do naprosto absurdních a nekomfortních situací.
Rozpad Beatles a nový život
Světová hvězda, geniální muzikant a kytarista, propagátor hinduismu, „Tichý Brouk“ a nejmladší člen nejproslulejší kapely historie. George Harrison neodmyslitelně vstoupil do historie jako Beatlesák, což však nutně neznamená, že se po rozpadu Beatles stal bezvýznamným. Právě naopak. Rok 1970 byl pro všechny členy kapely uzavřením dlouhé a významné životní etapy na jedné straně, na druhé straně částečným vysvobozením ze zžírajícího světa největších rockových hvězd.
I George Harrison se poměrně pohotově a rád odprostil od šílené Beatlemánie a rozjel úspěšnou sólovou kariéru. Nevěnoval se však jen hudbě, čas teď měl i na jiné záliby. Byl velikým fanouškem a nadšeným divákem závodů F1 a vlastně trochu mimoděk a náhodou se věnoval například také filmové produkci. Vždyť hlavně díky Harrisonovi spatřil světlo světa film legendárního uskupení Monty Python s názvem Život Briana. Harrison pro své přátele Pythony sehnal tři miliony liber, přičemž z jeho vlastní kapsy šlo kolem čtyř set tisíc liber. Za výsledek navíc ručil svým domem, kontem i všemi věcmi. Snímek k jeho štěstí zaznamenal nevídaný úspěch a risk se mu tedy vyplatil.
S hudební kariérou po roce 1970 už to tak jasně vypovídající nebylo. Některá alba byla veleúspěšná, jiná méně a některá byla doslova propadákem. Ne snad, že by jednotlivé počiny nebyly po hudební stránce tak kvalitní, ale většinou se prostě jen tolik neprodávaly. Jde hlavně o alba, kde se Harrison věnoval indické hudbě, přičemž trochu pozapomněl na své skalní fanoušky, tedy milovníky rocku. I kritici mu jeho přemíru záliby v indické kultuře často dávali sežrat, což Harrison místy poměrně těžce nesl.
Na druhé straně však stojí úspěšné kousky, které vždy v daných časových obdobích vystřelily Harrisonovu sólovou tvorbu na nějaký čas do nebes. Příkladem za všechny může být jeden z jeho největších hitů s názvem My Sweet Lord (Můj sladký Pane). Tak jako byla píseň úspěšná, byla pro George Harrisona doslova pekelná. V tom negativním slova smyslu. Ne že by ji od počátku neměl rád, ale kdyby věděl, co všechno ho kvůli ní čeká, možná by ji snad ani nevydal.
Sweet Lord nebyl zas tak sladký
Když roku 1970 vyšlo Harrisonovo trojalbum All Things Must Pass, Tichý Beatle se v tu chvíli znenadání stal tím nejpopulárnějším. Alespoň tedy na nějaký čas. Píseň My Sweet Lord, jež byla jeho součástí, obletěla svět a stala se obrovským hitem. Postupně se však mimo jiné začaly objevovat názory, že se jedná o plagiát méně známé písně s názvem He’s So Fine z roku 1963 od čtyřčlenné americké dívčí skupiny The Chiffons. A tím byl odstartován jeden z nejvleklejších a nejzdlouhavějších soudních případů v americké historii.
Případ se táhl několik let. Harrison se nakonec vyčerpávající soudní strkanice rozhodl jednou provždy ukončit v roce 1976. Jeho tým právníků poslal společnosti Bright Tunes dosud nejlepší nabídku – Harrison firmě zaplatí 148 tisíc dolarů, tedy čtyřicet procent všech tantiém, které za píseň obdržel ve Spojených státech amerických. Za tuto částku by se navíc stal novým vlastníkem autorských práv skladby He’s So Fine. Birght Tunes však odmítly a požadovaly po bývalém Beatlesákovi 75 procent všech celosvětových výdělků.
Celá kauza se tak po dlouholeté tahanici dostala 23. února roku 1976, tedy v Harrisonových 33 letech, před newyorský soud. Bývalý Beatlesák prožíval tehdy Kristova léta, vypadal jako Ježíš a asi se i cítil jako na kříži přibitý. Pro Harrisona to byl údajně jeden z nejhorších a nejnepříjemnějších zážitků. Jeho snad největší hit, v němž opěvuje lásku k vyšším mocnostem, byl předmětem soudního zkoumání. Předmětem řešení bylo to, do jaké míry se motivy z My Sweet Lord podobají motivům v He’s So Fine. Soud nabral absurdních rozměrů. Harrison byl dotazován, zda slyšel píseň He’s So Fine před složením svého hitu. Byl jako dítě u školní tabule. Před soud byli oběma stranami předvoláni také znalci, kteří měli vše odborně posoudit.
Jako zvíře v zoo
Nejbizarnější situace však měla teprve přijít. George Harrison, geniální hudebník, který se v roce 2011 umístil na jedenácté příčce v žebříčku „100 nejlepších kytaristů všech dob“ podle ankety časopisu Rolling Stone, musel nyní před soudem ukazovat, jak skládá písně. Jestli to vlastně vůbec umí. Co si soud od tohoto kroku vlastně sliboval, snad nikdo neví, nicméně to byl opravdu skandál. „To byl snad nejhorší zážitek v mém životě – muset s kytarou k soudu a vysvětlovat, jak skládám,“ komentoval později situaci George Harrison. Zaměstnanci ho navíc o pauzách na cigaretu údajně chodili okukovat jako zvíře v zoo.
Po třídenním líčení soudce rozhodl, že My Sweet Lord autorská práva skutečně porušuje. Uznal sice, že harmonie a melodie doznala určitých změn, ale jinak se dle něj obě písně prakticky ve všem shodovaly. Zároveň připustil, že plagiátorství nebylo vědomé a Harrisonova píseň tedy vznikla bez zlého úmyslu, na což Harrisonův tým právníků argumentoval, že v tom případě prostě nemůže jít o plagiátorství.
Další fází případu bylo vyčíslení ušlého zisku poškozené společnosti. Započítávaly se nejen tantiémy, ale i zisky z prodejů notových zápisů a zpěvníků. Účetní měli také za úkol zjistit, na kolik přispěl song My Sweet Lord k prodejům Harrisonova trojalba All Things Must Pass. To tehdy Harrisona ranilo pravděpodobně nejvíce. Soudce totiž nebral v úvahu „méně významné“ písně z alba a doslova prohlásil, že by se bez My Sweet Lord snížily tantiémy na polovinu.
Konec třicetiletých útrap
Harrisonova „pokuta“ byla vyčíslena na 1 599 987 dolarů. Tuto částku musel firmě Bright Tunes zaplatit. Zanedlouho se však zjistilo, že během případu došlo k neetickému chování a k předávání interních informací, což Harrisona ve výsledku poškodilo. Roku 1981 byl tedy soudem Harrisonův finanční postih snížen na 587 tisíc dolarů, tedy přibližně 15 milionů korun. Soud také paradoxně rozhodl, že se po zaplacení částky Harrison stane majitelem práv poškozené písně He’s So Fine. Debaty nad konečným verdiktem se ovšem opět protáhly a případ se tak vlekl až do března roku 1998.
Během řízení se Harrison snažil na bizarní situaci hledat pozitiva, přeci jen ho však celá kauza zasáhla. „Vím, co mě ke složení té písně především vedlo, a její účinek je mnohem silnější než nějaké právnické tahanice. Po tom všem se mi teď ale píše dost špatně. Zapnu rádio, slyším, co zrovna hrají, a hned mě napadá, čemu všemu se ta písnička podobá. Chtělo by to počítač, kterému bych zahrál nějaký nápad a on by odpověděl: ,Jasně, v pohodě‘ nebo naopak ,Sorry, tohle ne‘. Jestli ale něco rozhodně nechci, tak strávit další kus života po soudech,“ vyjadřoval se k případu Harrison v rozhovorech.
Vleklý a nepříjemný případ si na bývalém Beatlovi vybral svou daň. Když se s ním krátce po celé kauze setkal Michael Palin z Monty Python, byl překvapen, jak nezdravě a unaveně Harrison vypadá. Oklepat se Harrison snažil na dovolené na Panenských ostrovech. Po návratu ho totiž čekala práce na dalším albu a on nepochybně po téměř třicetiletém soudním případu v hloubi duše doufal, že se do podobné situace už nikdy nedostane.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
