A co teď?

Za komunismu se státní ideologie vždycky raději dívala do budoucnosti než do minulosti, pokud minulost nemohla posloužit propagandistickým účelům. Nepřekvapí proto, že KSČ vždycky preferovala spíš ohromující technologické zázraky před obdivováním historických reliktů. Zvlášť, když díky tomuhle přístupu můžete vydělat strašně moc peněz.

Přesně to se stalo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Mostě. Víte, Most nebyl vždycky to… hm, specifické město, které známe z dnes už kultovního seriálu od České televize. Most měl nádherné historické centrum s hromadou starých měšťanských domů a boží novorenesanční radnicí. Jenže se pod městem našlo absurdní množství uhlí, které se tam prostě nemohlo jenom tak nechat ležet. Strana tedy rozhodla o zbourání celého historického centra. Jediné, co se podařilo expertům vyhandlovat, byla záchrana kostela, který měl základy až ze třináctého století.

Uvažovalo se tedy, co s tím obřím barákem teď. Jedním z návrhů dokonce bylo ponechat kostel na místě, což zní jako nejvíc mostecká myšlenka na světě. Do kostela pěkně přes hnědouhelný lom. Nakonec se ale rozhodlo, že se kostel zhruba o kilometr přesune. Ne rozebere a znovu složí jinde, tím by přišel o svou historickou hodnotu. Přesune!

mohlo by vás zajímat

Kvůli Pražskému orloji nikdo neoslepl... možná jen tehdy, když ho zasáhl granát

Přesun kostela

Kostel Nanebevzetí Panny Marie vyhořel začátkem šestnáctého století a i za použití veřejné sbírky se rekonstruoval až do poloviny století sedmnáctého. Zkrátka, historicky neskutečně cenná stavba. Opatrnost byla na místě. Společnost Transfera Praha, která měla přesun zajišťovat, trénovala postup celých pět let. Začalo se přesuny malých vil a pokračovalo se k větším objektům. Během těch příprav společnost přesunula celkem čtrnáct staveb. A v polovině sedmdesátek přišel na řadu kostel samotný.

Transfer obnášel měsíce a měsíce příprav. Kostel se musel oddělit od svých základů a nahradit je ocelovými nosníky, rozebrala se věž, protože byla pro převoz příliš nestabilní a uvnitř samotné lodi se ustanovil takzvaný velín, kde seděl „řidič kostela“. Šlo o prosklenou kóji, ve které počítače, obří sedmdesátkové počítače, zpracovávaly data z bambilionu čidel po celém kostele.

Pod budovu se postupně vpravily desítky vozíků, které měly každý nosnost přes pět set tun a pod ně koleje. 30. září se dal kostel do pohybu. Nebýt kolejí a ohromné ocelové konstrukce kolem celé stavby, pohybu byste si nejspíš nevšimli. Jeho rychlost byla v průměru metr a půl za hodinu. Vzadu ho tlačily a vpředu brzdily hydraulické válce a samotné koleje měly sklon nějakých dvanáct promile. Takhle se kostel sunul téměř měsíc. O osm set čtyřicet jedna metrů a sedmadvacet dní později dosedl na své současné místo, kde stojí dodnes.

GALERIE Kostel na cestách

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Protože se jelo velice táhlým a mírným obloukem, je otočený oproti původnímu místu zhruba o devadesát stupňů. To znamená, že jeho presbytář už není orientován na východ a kostel je tedy „neorientovaný“. V zásadě ale nejde o tolik, ani v době největšího evropského náboženského fanatismu se na orientaci kostela příliš nedbalo. Na rozdíl od kněžích.

Kostel tedy zakončil svou cestu přesně před osmačtyřiceti lety. Dostal zápis do Guinnessovy knihy rekordů a o akci se s obdivem psalo po celém světě. Škoda, že při své úžasné cestě muselo Nanebevzetí Panny Marie nechat zbytek svých historických kamarádů uhelným lomům.