Lužice: 8 smutných pohledů do míst, kde lidé dobrovolně i neradi opouštějí své domovy – G.cz
Vyhledávání

Lužice: 8 smutných pohledů do míst, kde lidé dobrovolně i neradi opouštějí své domovy

I takhle může vypadat vzpomínka na vesnici, která zmizela v roce 1990.

Přírodní bohatství je pro lidi velkým darem i prokletím.

Veronika Kratochvílová
Veronika Kratochvílová 11.10.2015, 16:50

Krajina, která se rozkládá severně od českých Lužických hor, většinou na území východního Německa, konkrétně pak v oblasti Saska a Braniborska, je od nás z Prahy vzdálená jen něco přes dvě hodiny autem po D8. A přesto je tak moc jiná, že se při jejím popisu jen těžko hledají vhodná přirovnání. Už na první pohled je v ní něco krásného a odpudivého zároveň. Jako na planetě B612.

Vlastně byste se s ní chtěli sžít. Poznat ji a přivonět si ke květině Malého prince, ale na druhou stranu moc dobře víte, že by vám tam už po několika hodinách něco žalostně chybělo. Nejen váš dům, vaše postel a louka, kam od mala chodíte venčit svého psa. Ale hlavně historie a neměnný génius loci.

Lužice je bohatá země chudých lidí.

Překvapilo mě, že tu pořád ještě narazíte na dvojjazyčné informační tabule. Lužičtí Srbové nevymřeli, ale vlastně tu už téměř nežijí. Stejně jako velká část původního německého obyvatelstva.

Nádherná příroda a historické vesnice mizejí beze stopy, aby se na jejich místě usídlily kolosální stroje, které tu pár let budou dobývat to nejcennější, co daná oblast ukrývá. Hnědé uhlí a vedlejší produkty jeho těžby.

Vytěžená oblast je následně rekultivována, doly zaplaveny vodou a umělá jezera obestavěná rekreačními středisky lákají turisty za krásami industriální kultury, cyklistikou a dalším vyžitím.

A tak pořád dokola, kruh se uzavírá...

Není proto divu, že původního už tu nenajdete skoro nic. Ani lidi, ani stavby, ani přírodu.

Do GPS postupně zadávám názvy vesnic. Některé z nich jsou stále ještě zakreslené v mapách, na jiné dokonce stále ještě reaguje i moje dlouhou dobu neaktualizovaná navigace. A přitom některé z nich už několik let neexistují.

Ve vesnici Haidemühl, která teď připomíná město duchů, to ještě před nedávnem žilo. Poslední obyvatele prý vystěhovali teprve před 9 lety. Staré chalupy, historickou sklárnu, školu i kostel nahradila satelitní zástavba, která se nyní nachází zhruba o 20 kilometrů dál na již vytěženém a rekultivovaném území.

Za umělé vesnice bez paměti jsou někteří z místních obyvatel paradoxně vděční. Pracují totiž pod švédským energetickým gigantem Vattenfan, který jim dává zaměstnání a zajišťuje určitý životní standard. Až dvě třetiny obyvatel tudíž s vysídlováním souhlasí. Zbývající jedna třetina starousedlíků s tím nic nezmůže. Mohou vylepovat plakáty, stavět zátarasy, ale nakonec stejně podlehnou.

Vzhledem k tomu, že mladí ve valné většině stejně odešli do měst nebo si našli práci v místním uhelném průmyslu, to vlastně ani nemá cenu.

Jenže energii potřebujeme k životu všichni. A tepelné elektrárny mají na svědomí až 50 % veškeré energie, kterou denně využíváme. A i když budeme máchat nad hlavami kartami zelené energie, musíme počítat s tím, že čím víc obnovitelných zdrojů energie se rozhodneme využívat, tím větší množství tepelných elektráren do tohoto procesu budeme muset zapojit. Slunce ani vítr nám svou energii neposkytují nepřetržitě. Ale my se do horké vany toužíme naložit, kdykoliv si umaneme.

A když už jsme u toho uhlí, TADY máte 8 povedených reklam, které ukazují, že i uhlí je sexy.

Podobné články

Doporučujeme

Další články