Národní divadlo vyhořelo dva měsíce po svém slavnostním otevření: Mohli za vznik požáru zlomyslní Němci? – G.cz
Vyhledávání

Národní divadlo vyhořelo dva měsíce po svém slavnostním otevření: Mohli za vznik požáru zlomyslní Němci?

Zdroj: Anonymní - Humoristické listy, roč. 1881, č. 35, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5725749

Národní divadlo je bezesporu národním symbolem, neboť v architektonickém i kulturním duchu ztělesňuje český národ jako takový. Zvláště v době svého slavnostního otevření, tedy roku 1881, byl hmotným vyvrcholením všech předchozích obrozeneckých snah. Nálada mezi obyvatelstvem fungovala na principu „Když má národ své Národní divadlo, je to už opravdu národ.“ O to víc byl zdrcující onen požár z 12. srpna roku 1881, neboť zhatil radostnou náladu z čerstvě otevřené „pýchy národa“. Požár Národního divadla byl doprovázen mnohými nešťastnými náhodami, které zabraňovaly jakýmkoli snahám budovu zachránit.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 12.8.2021, 15:45

Slavnostní otevření zhaceno náhlým požárem

Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. června roku 1881 po více než deseti letech stavebních prací. K onomu prvnímu otevření došlo na počest návštěvy korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I. Slavnostní otevření bylo doprovázeno premiérou Libuše od Bedřicha Smetany, který tuto slavnostní zpěvohru zkomponoval v sedmdesátých letech, a to právě pro tuto příležitost.

Prvním ředitelem Národního divadla se stal Jan Nepomuk Marýr, známý operní zpěvák a pedagog. Po otevření následovalo dalších jedenáct představení, než byla budova Národního divadla znovu (pouze dočasně) uzavřena pro dokončovací práce. Ty měly celé divadlo finálně dostavět a vyšperkovat. Veselá nálada z dokončené stavby a zbrusu nové chlouby hlavního města byla ovšem zhacena tragickou událostí. Tou byl ničivý požár, ke kterému došlo 12. srpna téhož roku, tedy pouhé dva měsíce po slavnostním otevření.

K požáru došlo přibližně uprostřed naplánovaných dokončovacích prací. Jednalo se o opravdu tragickou událost, neboť Národní divadlo bylo tehdy, stejně jako je i dnes, jakýmsi symbolem českého národa a jeho soudržnosti. Tehdy možná znamenalo Národní divadlo mnohem více, než jsme si dnes schopni představit. V době, kdy byla česko-německá rivalita na vrcholu, byla existence Národního divadla jakýmsi fyzickým a hmotným vyvrcholením všech obrozeneckých snah z let minulých.

Dle oficiální verze vznikl požár tak, že klempíři při střešních pracích na instalaci hromosvodu údajně nedostatečně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách. Kamna sloužila k rozehřívání páječek, jimiž se spojovaly plechy na střeše. Dle výsledků dobového vyšetřování klempíři vysypali uhlíky do žlabu a zalili je vodou. Od žhnoucích uhlíků se ale rozžhavil měděný okap, od něhož následně chytilo dřevěné bednění střechy.

Mohou za požár Němci?

Divadlo začalo hořet, čehož si všiml jak hasič při obchůzce divadlem, tak strážník v nedaleké Poštovské ulici. Oba dva současně nahlásili požár v budově, což způsobilo, že místo kódu ND v Morseově abecedě zaznamenali v hasičské centrále pouze čáru – nevěděli tedy, kde hoří. Opakované hlášení už přišlo příliš pozdě. Přítomní v budově začali požár pohotově hasit, ovšem došlo k další nešťastné náhodě. V budově byly otevřeny všechny hydranty, přičemž se současně otevřelo kropící zařízení nad jevištěm. To zapříčinilo pokles tlaku vody, která po pár minutách přestala téct. Divadlo bylo totiž zásobováno vodárnou na Karlově, kde ovšem den předtím prasklo potrubí a voda v nádrži značně klesla.

Český rozhlas ve svém článku „10 neuvěřitelných náhod“, které přispěly k požáru Národního divadla, vyjmenoval několik podezřelých skutečností. Skutečností, jež stály za vznikem požáru nebo zrovna dvakrát nepřispěly k úspěšnému uhašení šířících se plamenů. V době požáru totiž probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci, což s sebou přineslo teorii o tom, že za požár mohou Němci – a to úmyslně.

Teorii o zlomyslných Němcích částečně podpořil i Miroslav Ivanov svou expertízou, která prokázala, že budova od neuhašených oharků vzplanout nemohla. Expertíza poukázala také na skutečnost, že oba pracující na střeše byli od německé firmy.

Šíření požáru tehdy podpořil i velice silný vítr a fakt, že se hasiči dostavili na místo s nedostatečnou technikou. Požárníkům se nakonec sice podařilo zachránit všechny okolní budovy, samotné divadlo však bylo extrémně poničené. Zřítil se strop i s lustrem, zcela zničená byla střecha divadla, shořelo i hlediště a jeviště včetně všech dekorací k chystané premiéře opery Libuše. Zničena byla měděná kopule i opona od Františka Ženíška.

Sbírka na obnovu divadla

„Dvanáctý srpen roku jednaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala.“ Takto o ničivém požáru referoval český básník Jaroslav Kvapil. Lidé v prvních chvílích propadali v zoufalost, pláč a smutek, neboť radost tak čerstvá byla náhle zkalena „celonárodní“ katastrofou, která by se dala přirovnat k nedávnému požáru katedrály Notre-Dame v Paříži.

Z druhého pohledu však lze hovořit i o pohotovém semknutí. Je skoro až neuvěřitelné, kdo všechno se na obnovu Národního divadla složil. Vzhledem k vyplacení pojistné náhrady ve výši 297 869 zlatých od První české vzájemné pojišťovny bylo možné zahájit bezprostředně po požáru obnovovací práce. Tím svitla naděje všem Čechům, kteří se okamžitě začali na obnovu divadla skládat. Během 47 dní byl vybrán milion zlatých. Například v Praze na sbírku přispělo celkem 45 % občanů hlavního města, což lze považovat za opravdu úctyhodné číslo.

Významným dárcem bylo také samotné hlavní město Praha, které na obnovu shořelého divadla věnovalo přes 181 tisíc zlatých. Přispěla také další města, například Plzeň, Smíchov či Karlín – každé z nich přibližně po 20 tisících zlatých. Dále nelze opomenout císaře Františka Josefa I. a další členy císařské rodiny, kteří přispěli přes 30 tisíc zlatých. Více než 30 tisíci zlatými se ke sbírce připojili také české šlechtické rody – Schwarzenbergové, Lobkovicové, Kolovratové, Kounicové a Chotkové. Peníze na Národní divadlo věnoval například také spolek Dámy král. zemsk. českého divadla v Praze, konkrétně 6418 zlatých. Sumou pěti tisíc zlatých přispěl i Městský pivovar Plzeň.

Podobné články

Doporučujeme

Další články