Národní divadlo zažilo slávu i ničivý oheň. Znovu dokázalo vstát z popela. Vše za tónů hudby Bedřicha Smetany – G.cz
Vyhledávání

Národní divadlo zažilo slávu i ničivý oheň. Znovu dokázalo vstát z popela. Vše za tónů hudby Bedřicha Smetany

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Pravděpodobně nenajdeme, nebo alespoň doufáme, že nenajdeme, žádného obyvatele Česka, který by nikdy neslyšel o Národním divadlu v Praze. Tento svatostánek kultury českých a moravských zemí poprvé přivítal v hledišti diváky 11. června 1881, a to za tónů opery Libuše od Bedřicha Smetany. Bedřich Smetana ale nebyl jediným slavným umělcem, jehož jméno je s Národním divadlem. Pojďme si historii této stavby trochu připomenout a oživit si jména těch, kteří jí dali její nezaměnitelný ráz a jedinečnost.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 11.6.2020, 13:25

Vlastenci se zamysleli

Myšlenka na výstavbu kamenného divadla se mezi českými vlastenci začala šířit již v roce 1844. Jedním z duchovních otců byl František Palacký, který následně stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“. Ta byla udělena celkem rychle, již v dubnu 1845. Ale až za šest let, v dubnu 1851, vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Ty ale rozhodně nebyly jediným zdrojem financování nového divadla. Prostředky poskytlo například Rakouské císařství nebo Země svaté Štěpánské koruny uherské (Rakousko-Uhersko). Osobně přispěl také císař František Josef I., ale i ruská carevna. Chybět samozřejmě nemohli zástupci české šlechty jako například Lobkowiczové, Chotkové, Kinští, Kolowratové nebo Schwarzenbergové a celá řada dalších.

V roce 1852 byl zakoupen pozemek pro stavbu nového českého divadla, které se jmenovalo Prozatímní a bylo předchůdcem právě Národního divadla. Stavba samotná byla započata až o deset let později. A 18. 11. 1862 bylo Prozatímní divadlo otevřeno. V rámci další stavby Národního divadla se tato původní budova stala její součástí a dnes se v jejich prostorách nachází šatny a technické zázemí.

Příprava na stavbu velkého, kamenného divadla byla dlouhá a odpovídala významu a velkoleposti Národního divadla, ke kterému byly upínané oči všech vlastenců. Základní kámen byl položen 18. května 1868. Při té příležitosti se uskutečnila v Praze slavnostní premiéra opery Dalibor od Bedřicha Smetany. Smetana je prostě s Národním divadlem spojený, a to navždy a napořád. Ještě než ale bylo možné slyšet ve Zlaté kapličce poprvé zvuky fanfár, když kněžna Libuše vjíždí na Vyšehrad, tak ve Vltavě uplynulo hodně vody.

Architekti, malíři, sochaři celé země, spojte se

Stavba byla realizovaná podle architektonického návrhu Josefa Zítka. Témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická a současně se inspirovala tehdejším dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů – královedvorského i zelenohorského. Tyto koncepce daly základ pro výtvarný projev, kterému dnes říkáme „umění generace Národního divadla“. Za výtvarnou výzdobu můžeme vděčit hlavně osobnostem jako byly Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík, Julius Mařák nebo František Ženíšek.

Právě poslední jmenovaný byl autorem opony, protože vyhrál soutěž, která byla v té souvislosti vypsaná. V jeho verzi byla ústřední alegorie umění. Postava Génia byla ze stran obklopena alegoriemi Hudby a Dramatu. Ze stran a dole hlavní výjev lemovaly pak další motivy. Opona ale posléze při devastačním požáru v 12. srpna 1881 shořela a ze Ženíškovy tvorby se zachovala tak výzdoba stropu. Ženíšek se již do dalších bojů o vytvoření opony nové nezapojil, a tak dostal prostor Vojtěch Hynais. Některé prameny uvádí, že Ženíšek byl příliš časově zaneprázdněn, zlí jazykové ale tvrdí, že se nedohodli na výši honoráře. Tak si vyberte, čemu chcete věřit.

To vám byl slavný den, milý Smetano

Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Ve slavnostní premiéře poprvé zazněla opera Bedřicha Smetany Libuše. Námětem k jejímu ději se stala legenda o slavné kněžně Libuši, která je připomínaná již v Kosmově kronice. Kdo by asi neznal onen citát na adresu slavné panovnice „hanba mužům, kterým žena vládne.“

Právě tato opera je s Národním divadlem propojena obrazně řečeno pomyslnou pupeční šňůrou. Nejen, že byla prvním představením, které se v novém divadle odehrálo, ale právě tímto dílem bylo Národní znovuotevírané i po požáru. A Libuše se sem vrací pravidelně do dnešních dnů. Autorem libreta je Josef Wenzig, který napsal libreto i jiné Smetanově opeře, k Daliborovi. Ale napsal jej původně německy. To se nelíbilo Smetanovi, který odmítl komponovat na německý text. Do češtiny ho tedy přebásnil Ervín Špindler. Na druhou stranu se ale se Špindlerem dohodl, že jako autor libreta bude uváděn jen Wenzig a kdo je vlastně skutečným autorem českého textu, to že zůstane veřejnosti skryté.

O Libuši se říká, že se jedná o inscenačně nejtěžší Smetanovo dílo. V titulní roli se za celou dobu, kdy je opera na repertoáru Národního divadla, vystřídala celá řada slavných pěvkyň. Při slavnostní premiéře se jako Libuše představila Marie Sittová. V průběhu dalších let si slavnou kněžnu zahrály Růžena Maturová, ale i slavná Ema Destinová. Z těch pro nás soudobějších pěvkyň jmenujme Gabrielu Beňačkovou a v neposlední řadě také Evu Urbanovou.

A znovu... I s hluchým Bedřichem Smetanou

Národní divadlo se ale tehdy ze své slávy dlouho neradovalo. Odehrálo se v něm ještě pouhých jedenáct představení. Pak byla budova uzavřena kvůli dokončovacím pracím. Právě uprostřed nich došlo k tragédii. Dne 12. srpna 1881 došlo ke katstrofickému požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště, ale i Ženíškovu oponu. Národ se však nevzdal a téměř okamžitě začal se sbírkou na obnovu Národního divadla. Ano, národ sobě! Do sbírky se aktivně zapojil i Bedřich Smetana. Na koncertech, jejichž výtěžek byl určen na nové divadlo, přes hluchotu dirigoval předehru k Libuši a koncertoval sám i jako klavírista. Naposledy tomu tak bylo 4. října 1881 v Písku. Bedřich Smetana patří bez pochyby k jedněm z našich nejvýraznějších hudebních skladatelů, i když celosvětové proslulosti Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka nedosáhl. Je dodnes brán veřejností jako takový vlastenečtější. Kromě oper se velké oblibě těší jeho cyklus symfonických básní Má vlast.

Života tohoto skladatele, jehož tvorbu často provázely bouřlivé polemiky, ale v zásadě nebyl asi příliš šťastný. Jakoby nestačilo, že se již od desíti let musel vypořádat z následky zranění, které mu způsobila vybuchlá střepina v obličeji, a která mu tvář nenávratně zdeformovala. Postupně se přidaly například kožní a urologické problémy, trpěl závratěmi. Následovaly sluchové halucinace, hučení a zaléhání zejména v pravém uchu a ztrátu rovnováhy. Smetana nastoupil léčbu u pražského profesora Emanuela Zaufala, ale přes toto léčení postupně ztratil sluch v pravém uchu. Na levé ucho plně ohluchnul náhle k ránu 20. října 1874. Příčina vlastně není doposud známá a spekuluje se o syfilis, k čemuž se přiklání i celá řada odoborníků. Někteří ale pro změnu tvrdí, že u slavného skladatele docházelo ke kornatění mozkových tepen. Ohluchnutí mu ale nezabránilo, aby tvořil. Naopak. Například již zmiňovanou Mou vlast zkomponoval jako hluchý.

Smutný konec v blázinci

Smetana se ještě dožil 18. listopadu 1883 druhého otevření Národního divadla jeho Libuší. Již tenkrát bylo ale jasné, že skladatelova povaha je zjevně narušena, poznamenána halucinacemi, megalomanií a také paranoiou. Jeho vyjadřování, a to jak písemné, tak ústní vyjadřování se stávalo nesrozumitelným. Postupně ubývaly chvíle, kdy byl příčetný. Záchvaty zuřivosti, kdy už byl nebezpečný sobě i svému okolí, postupně gradovaly. Proto nebylo žádným velkým překvapením, když byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné v Praze. Vědomí již nenabyl a 12. května v odpoledních hodinách tamtéž i umírá. Spisovatel Josef Václav Sládek tehdy napsal svému kolegovi, prozaikovi Juliu Zeyerovi: „… myslím, že ta duše těžce tělo opouštěla a že trpěl mnoho.“

Národní divadlo tvoří jednu z dominant Prahy dodnes. A i dnes má na repertoáru Libuši. Není na čase budovu, která toho opravdu zažila hodně, budovu, ve které si podávaly dveře osobnosti naší historie, a která byla sama svědkem nebo i aktérem nejedné historické události, znovu navštívit? Dobrá zpráva je, že se v ní už po korona karanténě opět hraje!

Podobné články

Doporučujeme

Další články