Rudolf Hrušínský starší je bez debat jednou z největších hereckých ikon, kterou naše česká zemička dala světu. Ostatně, k velké umělecké kariéře byl předurčen - narodil se doslova na prknech kočovného divadla. Kromě širokého hereckého rejstříku a bezpočtu legendárních rolí je Hrušínský nezapomenutelný i pro svou osobnost mimo stříbrné platno a jeviště...
Rodinná tradice
Psal se 17. říjen 1920, když v jihočeském Novém Etynku přímo za jevištěm kočovné divadelní společnosti vlastního dědečka Václava Červíčka – Budínského přišel na svět Rudolf Böhm, později známý pod příjmením Hrušínský. Herecká tradice jeho rodiny sahala přes matku Hermínu Červíčkovou až k Josefu Kajetánu Tylovi, proto bylo celkem jasné, jakým směrem se malý Ruda jednou vydá. Ačkoliv chvíli studoval gymnázium v Praze a zvažoval, že by šel třeba na práva nebo jiný, praktičtější obor, k divadlu ho to táhlo, což se neslučovalo s docházením do školy, ze které ho kvůli věčným absencím vyhodili. Hrušínský zkusil kompromis v podobě konzervatoře, ale nevzali ho, a tak už v 15 letech oficiálně zahájil hereckou kariéru.
S jeho příbuzenstvem, talentem a zkušenostmi (prošel například Déčkem E. F. Buriana, což na jeho herectví mělo velký vliv) neměl problém získávat role na divadle, a i ve filmu, kterému se věnoval stejně urputně - do pětadvaceti zvládl natočit 17 snímků. Ty opravdu velké party přišly ale až později.
Odstartovali to zrádný podvodníček Vocílka ve Strakonickém dudákovi (1955) a již legendární Josef Švejk v adaptacích knih Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957) - a pak už to jelo. Vypočítávat všechny role, pro které si Hrušínského dodnes pamatujeme a máme ho rádi, by bylo na dlouho. Sládek Pandrhola, veterán Pankrác s kouzelnou červenou buřinkou, kriminalista Kalaš v překvapivě vyvedené trojici detektivek ze 60. a 70. let nebo Antonín Důra v geniálním Rozmarném létu, těm všem herec propůjčil svou tvář i nadání.
Hrušínského rejstřík byl opravdu neskutečně široký. Dokázal zahrát kamenného záporáka stejně dobře a přesvědčivě jako groteskní postavičku. Důkazem toho je i jeho role zřejmě největší a nejslavnější - smrt milující zaměstnanec krematoria Karl Kopfrkingl. Ve filmovém skvostu Juraje Herze Spalovač mrtvol Hrušínský nejdřív vůbec nechtěl hrát, odrazovala ho délka scénáře (první verze měla oproti tehdejšímu standardu trojnásobný počet stran) i režisérův přístup k pojetí předlohy Ladislava Fukse, kvůli kterému se Hrušínský obával, že nebude mít, co hrát. Nakonec se ale nechal přemluvit, a že to dopadlo víc než dobře a opravdu měl, co hrát (a taky hrál), to dnes všichni víme.
Na tolik, na kolik je Kopfrkingl legendární pro svou mrazivost, jsou známé i Hrušínského komediální persóny. Coby Francek ve Slavnostech sněženek je vyloženě za hvězdu, jeho scény a hlášky zlidověly. Že není malých rolí zase Hrušínský dokázal jako věčně se kochající a následně bourající doktor ve Vesničce mé střediskové a za zmínku jistě stojí i komisař Ledvina z detektivní parodie Adéla ještě nevečeřela.
Hrušínského život, to ale nebyly jen výborné herecké výkony. Byl populární a měl vysoký morální kredit, proto je jasné, že byl tak trochu trnem v oku komunistickému režimu. V roce 1968 byl mezi prvními padesáti signatáři Vaculíkova článku 2000 slov. A protože ani po silném nátlaku v době normalizace svůj podpis neodvolal, měl zakázanou uměleckou činnost. Vyhodili ho i z DAMU, kde učil, a byl několik let bez práce. Zpět do filmové hry ho vrátil až režimu jemně poplatný snímek Františka Vláčila Dým bramborové natě (1977). Zákaz hraní byl zřejmě hlavním důvodem, proč se o rok později Hrušínský rozhodl podškrábnout Antichartu.
Ani to mu ale pověst nezničilo. Po Sametové revoluci se krátce zapojil do politiky, když ve volbách roku 1990 zasedl jako poslanec do Sněmovny lidu za Občanské fórum. Původně trval na tom, aby byl na kandidátce uveden až na posledním místě, získal ale tolik preferenčních hlasů, že se posunul na úplně opačný konec. Po rozkladu Občanského fóra v roce 1991 působil v parlamentním klubu NOF (Nezávislí poslanci Občanského fóra) a ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Po dvou letech, zklamán tím, jak aktivní politika funguje a vypadá, se na to raději vykašlal, lidově řečeno. Zemřel v dubnu1994 na srdeční selhání a kromě bezpočtu skvělých filmových ha divadelních rolí po sobě zanechal další generaci herců Hrušínských.
A tady si ještě separé dejte výběr nejlepších hlášek s Rozmarného léta.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
