Bassam Abú Šaríf (*1946) bojoval za práva Palestinců proti Izraeli. Cvičil partyzány a organizoval únosy, než mu Mossad v úterý 25. 7. 1972 vrátil úder. Bassam to však nevzdal a pokračuje dál. Tohle je jeho nedávno zveřejněná zpověď, v níž vzpomíná a popisuje tehdejší události a na závěr si ze svého pohledu trochu zavěští.

Dodnes se mi o tom zdává. Pomalu obracím stránky knihy, kterou jsem před chvílí vyndal z obálky z hnědého konopného papíru. A najednou, ve zlomku sekundy, sebou trhnu – pod další stránkou se objevuje vyřezaná dutina a v ní dvě hnědé hroudy plastické trhaviny. Na útěk není čas. Instinktivně dělám čelem vzad a dlaně přikládám na obličej, abych si chránil oči. Slyším cvaknutí a v tom okamžiku se můj život navždy změnil.

Jeden z posledních oficiálních snímků (Foto: www.sfr.ch, 2013)

„Do kanceláře týdeníku Al-Hadaf v Bejrútu, kde pracuju jako šéfredaktor, jsem dorazil kolem půl osmé ráno. Za chvíli mi zvoní na stole telefon – volají mi z poštovního oddělení, že bezpečnostní služba právě odbavila balíček určený do mých rukou.

Jelikož všechna pošta a balíky doručované do našeho vydavatelství jsou pečlivě prohledávány a kontrolovány, jestli v nich není ukryta nějaká výbušnina nebo chemikálie, otevírám balíček bez jakýchkoli obav. Naopak, těším se jak malé dítě, protože je v něm určitě věc, kterou jsem si objednal už před pár týdny – kniha o velkém slavném argentinském revolucionáři Che Guevarovi.

Kancelář týdeníku Al-Hadaf v libanonském Bejrútu již částečně uklizená po výbuchu bomby (Foto: Profimedia.cz)

Explozi neslyším. Jako bych měl uši zalité voskem. Najednou mám pocit, že padám do hluboké temné jámy plné hrozivého ticha. Všude kolem mě je jen černá prázdnota. Hlavou mi bleskne: ‚Já umírám!‘ Na což má mysl zareaguje zoufalým vztekem, že už nikdy nedokončím to, co jsem si ve svém životě předsevzal.

Pak mé ruce nahmatají studenou betonovou podlahu pode mnou. Jsem tedy stále naživu. Zkouším vstát, dlaněmi ručkuju nahoru po zdi. Kolem mě je pořád neproniknutelná tma. Cítím, jak mi po tváři a po rukou stéká něco mokrého, teplého. Moje krev. S hrůzou zjišťuju, že pravé oko visí ven a tancuje mi po tváři jako obrovská gumová slza. Nic jiného necítím, zatím... ale jak se po hmatu sunu směrem, kde tuším dveře, celková otupělost mizí a dostavuje se šílená, mučivá bolest. Protahuju se zárubněmi, když tu mě za ramena popadnou dvoje silné ruce. ‚Takže nejdřív se mě pokoušíte zabít, a teď mě chcete unést?‘ mísí se ve mně vztek se strachem. Křičím ‚kdo jste?‘ snad desetkrát, i když se mi při tom kroutí ústa bolestí. Rty mám obrovsky nateklé, suché a popraskané. Nikdo mi neodpovídá.

Vztek nakonec vítězí nad strachem a já se snažím ze sevření silných paží vyprostit. Ale nemám šanci. Klopýtám pod jejich stiskem po schodech a pak jsem vhozen na zadní sedadlo nějakého auta. Už je mi úplně jedno, že mě chtějí unést. Ležím na zádech, celé tělo je bolestivě napjaté, dusím se vlastní krví. Na obličej mi někdo přikládá kyslíkovou masku a já padám do blaženého bezvědomí.

Snímek z roku 1974 zachycuje George Habbase (zemřel 2008), marxistu a zároveň křesťana, který byl tenkrát generálním tajemníkem Lidové fronty za osvobození Palestiny, a vpravo (v brýlích) pak Bassama Abú Šarífa na tiskové konferenci v Bejrútu (Foto: Profimedia.cz)

‚Slyšíte mě?‘ doléhá ke mně slabý hlas, jako by někdo volal z vrcholu vzdálené hory. ‚Ano,‘ podaří se mi po chvíli zaskřehotat, ale nejsem si jistý, jestli to všechno nejsou jenom halucinace. Ale pak ten hlas poznávám. Je to Dr. Assad Abdúl Ráhman, kamarád z univerzity. Okamžitě se cítím v bezpečí, že je tady se mnou, a znovu spokojeně ztrácím vědomí. Později se dozvídám, že jsem byl v bezvědomí osm dní a prodělal jsem náročnou devítihodinovou operaci. Po prvním probuzení jsem pak ‚spal‘ další čtyři dny. Ohmatávám své tělo. Všude jsou obvazy.

Ptám se Assada, jak je to vážné. Hlavně ať je upřímný. Říká mi, že jsem přišel o pravé oko a že to levé je hodně poničené a lékaři zatím nevědí, jestli se jim ho podaří zachránit. Taky mám popáleniny po celém těle, několik hlubokých tržných ran sahajících ke krku, přišel jsem o několik prstů a kus obličeje. Snažím se představit si to monstrum, které právě Assad vylíčil, ale přemáhá mě smutek a vztek. Nakonec zase usínám.

V následujících měsících jsem prodělal několik operací oka a plastiku obličeje. Jednoho dne mi sundali z hlavy obvazy a já se málem rozplakal, když se mě doktor zeptal: ‚Co vidíte?‘ ‚Nic,‘ musel jsem přiznat zdrceně. Neviděl jsem fakt vůbec nic. Pak mi ale doktor posvítil do oka baterkou a já uviděl červenou mlhu a za ní světlo.

Bassam Abú Šaríf na začátku 90. let (Foto: Profimedia.cz)

V nemocnici jsem zůstal dalšího půl roku. Z těla mi vyndali mnoho úlomků a střepin. Celé hodiny jsem koukal do barevného světla, až se mi postupně vrátil zrak a já mohl i číst. Když jsem nemocnici opouštěl, vážil jsem asi čtyřicet kilo a byl v hluboké depresi. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak budu takhle dál žít. Ale práce pro Palestinu a její nezávislost mi zas brzy zvedla sebevědomí a postavila mě na nohy.

Od Assada jsem se dozvěděl, co se vlastně toho červencového rána v kanceláři Al-Hadafu stalo. Nikdo mě nechtěl po výbuchu unést, to mě jen dva lidé – taxikář a hokynář, kteří explozi uslyšeli a byli nejblíž– odváděli do přivolané sanitky. Ohluchlý z exploze jsem však neslyšel jejich odpovědi na mnou vykřikované otázky. Ten balík s bombou mi poslali hoši z Mossadu v rámci své akce na totální likvidaci palestinských intelektuálů, podle jejich slov teroristů a nepřátel Izraele. No, i George Washington býval kdysi pro britskou vládu ‚teroristou‘.

Sám jsem se útoku dlouho obával. Byl jsem tehdy jednou z vůdčích postav Lidové fronty za osvobození Palestiny a časopis Time mě označil za ‚Tvář zla‘. Oprávněně, byl jsem to já, kdo zorganizoval koordinovaný únos čtyř dopravních letadel v roce 1970. Byla to moje největší akce, a i když v jednom z letadel zpacifikovala únosce posádka a cestující, zbylá tři jsme měli pod kontrolou.

Podobně dobře synchronizovaný únos se pak povedl až v září 2001, ale na rozdíl od něj jsme my tehdy při našich akcích neprolili ani kapku krve.

V nemocnici jsem měl spoustu času přemýšlet. Došlo mi, že izraelsko-palestinský problém nejde řešit násilím. Opustil jsem všechny ideály marxisticko-leninské revoluce, na níž byla založena doktrína Lidové fronty za osvobození Palestiny. Prosazoval jsem diplomatická řešení a smírčí jednání.

V LFOP mě kvůli tomu nejdřív odstavili z politbyra a pak vyloučili, když jsem se sblížil s konkurenční organizací OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Stal jsem se jejím mluvčím a pravou rukou Jásira Arafata. Už na začátku devadesátých let jsem pro něj vypracoval plán mírového vzniku palestinského státu. Izrael ani Amerika o něj ale neměly zájem.

S Jásirem Arafatem v únoru 1990 (Foto: Profimedia.cz)

Nedivím se tomu. Znám se dobře s některými lidmi z Mossadu, s jedním bývalým důstojníkem jsme dokonce společně napsali knihu Best of Enemies (Nejlepší z nepřátel). Mossad spolupracuje s americkou mafií. Izraelský prezident Ben Gurion dal v roce 1963 zabít Johna F. Kennedyho, který se příliš zajímal o nově postavenou jadernou továrnu poblíž izraelského města Dimona. Oswalda vybrala mafie na žádost Mossadu, který pak nasadil žida Jacka Rubyho, aby Oswalda zabil, a další agenti pak zlikvidovali 22 důležitých svědků. To, že Izrael vyvíjí a vlastní jaderné zbraně, se tak zjistilo až o více než dvacet let později díky zběhnuvšímu izraelskému špionovi.

Ale pozor! Podobnou akci plánuje Mossad proti Baracku Obamovi. Spáchají na něj atentát jemenští židé převlečení za příslušníky Al-Kájdy! Opravdu, stojím si za každým slovem, která jsem teď pronesl!“

A když už jsme u těch bomb a výbuchů, koukněte na krásně přehledné časosběrné video všech (zatím) 2053 jaderných výbuchů, které se odehrály v lidské historii.