Se Zdeňkem Pohlreichem se známe dlouhá léta. Vlastně od začátku jeho televizní kariéry. Oba jsme uznali, že vykání by nám přišlo nepřirozené. Tak jsme rozhovor nechali v poněkud familiárnější rovině. Sedli jsme si ke kafi v jeho restauraci Divinis a začali jsme vzpomínat… Ono je totiž na co. Shodli jsme se ale na jednom – uteklo to jako voda. Já za sebe můžu říct jedno; co se na tomhle chlapovi rozhodně nezměnilo je to, že stále rozumí své práci, stále má smysl pro humor a stále má v sobě pokoru přede vším, co dělá. Každé setkání s ním je příjemné. A tak ani tohle povídání nebylo jiné. Díky, Šéfe!

Čas letí jako bláznivý…

Kdy bylo první Ano, Šéfe!?

První Ano, šéfe! bylo v roce 2008. To už je skoro 12 let.

Jak ti bylo, když jsi šel poprvé na plac?

Vím úplně přesně, kde to bylo. Byla to hospoda Hrádek v Litoměřicích. Šli jsme tam s tím, že natočíme pilotní díl. A přiznávám, že jsem vůbec netušil, o co jde. A myslím, že když se na ten díl dnes podíváme, tak je to docela dobře poznat. Ale o nějaké nervozitě bych úplně nemluvil. Vtipné bylo, že ten první díl charakterizoval a předznamenal způsob, jakým se celý pořad potom dlouhé roky dělal. Jiné v těch začátcích bylo, že se nastavila nějaká situace, pak se již neřešilo ani to a už to bylo na bázi: „Zdeňku, jdi tam a něco řekni.“

Psali ti tenkrát scénáře?

Ano, Šéfe! nikdy nemělo scénář. Mělo pouze dramaturgickou osu.

mohlo by vás zajímat

Štěstí není zlatá muška. Je to kouzlo a tajemství, nikdy ho neprozkoumáme do podrobností, říká přední český psycholog Radek Ptáček

Kdo tě vlastně objevil, nebo řekněme oslovil, pro spolupráci?

Byli to kluci z Core production. A na co se nedá zapomenout je prostě jedinečná Simona Hanáková s jejím obrovským úsměvem a s dalšími obrovskými věcmi, které k ní patří. (smích)

A jak na tebe vlastně přišli?

Jo, to je zajímavá otázka. Existuje varianta, kdy Ivan Vodochodský tvrdí, že za to může on. Pak další skromný kluk Roman Vaněk říká, že za to může on. Protože ten může samozřejmě za vše, co se u nás gastronomie týká. Jediná důvěryhodná historka je ale ta, že my jsme kdysi právě s Ivanem Vodochodským točili tady v jednom gastrostudiu video o vaření. Natočili si taková testovací videa a Vodouch tvrdí, že se tyhle záznamy dostaly právě do Core production, která přišla s tím, že udělá pořad inspirovaný Kitchen Nightmares. Tak si to pamatuji i já.

A jak to bylo dál?

V čase se to vyvinulo tak, že produkce si udělala kamerovky u nás v Imperialu v kuchyni. Pak začala probíhat další jednání, kdy jsme si už i pouštěli Kitchen Nightmares a povídali jsme si o tom, že bychom něco podobného udělali. Myslím si, že tenkrát měla na ten pořad práva jiná televize, než byla Prima. My jsme si tenkrát řekli, že bychom se nechali pouze tzv. „inspirovat.“ Ale někdo nás, podle historek, co kolují, lidově řečeno, naprášil v Anglii u licencora a tím se vše změnilo. Prima licenci raději koupila.

„Ano, Šéfe!“ je pojem

Kdo vymyslel ono, dnes již legendární, Ano, Šéfe!

No, když se podívám zpátky, tak se musím hrdě a vlastně i blbě nahlásit, že jsem to byl já. Jedná se totiž o klasický kuchyňský slogan, který se v kuchyni odehrává za každých okolností. Ale nebyl jsem tenkrát tak chytrý, abych si autorská práva ošetřil. Myslím si, že kdybych byl tenkrát o trošku chytřejší a věděl jsem to, co vím teď, tak jsem byl asi o krapínek bohatší.

Co vlastně tedy ten slogan „ano, šéfe“ v kuchyni během provozu vyjadřuje?

Je to absolutně standardní odpověď během každého kuchyňského provozu. V momentě, kdy se hlásí objednávky, tak ta objednávka má být tímto potvrzená. Je to odvozené z francouzského „oui, chef,“ kde to znamená, že všichni lidi, které ta objednávka vyzývá k tomu, aby s ní něco dělali, to zaznamenali, pochopili požadavek a pracují na tom. Tento slogan diváci určitě můžou znát snad z každého francouzského filmu o gastronomii, který má jen trochu hlavu patu. Můžu jmenovat film Dokonalý šéf s Bradley Cooperem.

Litoval jsi někdy, že jsi se upsal, v nadsázce řečeno, „televiznímu ďáblu?“

Ne. Vůbec. Naopak. Mně to zásadně změnilo můj život k lepšímu. Už jsem to říkal mnohokrát – jsem rád, že se to stalo. Protože v České republice se chlapi v padesáti začínají pomalu chystat do penálu, takže mít možnost začít v tomhle věku ještě jednu kariéru, to je přece skvělý.

„Tragédií“ v kuchyni za tu dobu, co se točilo Ano, Šéfe!, se zažilo bezpočet. Ale dá se říci, co bylo absolutně nejbizarnější?

No, na rovinu, těch tragédií bylo tak 95%. Ale je fakt, že taková libeňská restaurace Blue Point byla fakt bizár. Mohelnice byla šílená… Na tom celém pořadu je docela zajímavé sledovat v čase, jak obrovským tempem gastronomie ubíhá, jak jde dopředu. Na druhou stranu, ono ty vysloveně blbé věci v sobě mažeš.

Kdo se snažil Šéfa přečůrat?

Položil jsi si někdy otázku, co majitele těch podniků vedlo k tomu, že se do pořadu přihlásili? Na začátku třeba neměli tušení, pak už ale věděli, do čeho jdou.

Ty lidi k tomu podle mne vedlo dost často zoufalství. Oni fakt dost často vše podcenili, neznali realitu, neuměli si to srovnat, neznali to. Ano, bylo tam pár typů, kteří to viděli jako promo, ale jsem přesvědčený, že si vesměs ti lidé neuvědomovali, jak špatné to je.

Myslíš si, že si opravdu chtěli nechat pomoc? Já jsem z některých totiž měla pocit, že tě chtějí obrazně řečeno „přečůrat.“

To je ale typický, ale já jsem za to rád. Protože to je to, co dávalo tomu pořadu šťávu, koření. Velký problém, který jsme ale v mezičase měli, byl, že lidi byli obeznámení s formátem neměli dost odvahy mi čelit. To je rozdíl oproti tomu, když se tento typ pořadu točí třeba v Americe. Tam mají lidi to ego a sebevědomí postavené úplně jinak a hádají se prostě s kýmkoliv. A u nás nám takoví lidé začali prostě chybět. Nikdo se nechtěl hádat.

Ale třeba na takovém Jílovišti….

No, tak samozřejmě Libor Krušínský se choval jako arogantní pitomec, který měl o sobě vysoké mínění… Už tam ani nejsou. Liborek dělá cukráře v Palomě v Průhonicích, ten druhý kluk to zavřel. To je prostě prokletá hospoda. Teď to má tedy nové majitele, a to po dost dlouhé době, ale já ti říkám, že to bude úplně stejně blbé, i když blbější to může být taky.

mohlo by vás zajímat

"Přibývá obézních dětí, které se méně hýbou. Volný čas věnují počítačovým hrám," konstatuje špičkový dětský chirurg a traumatolog profesor Petr Havránek

Proč myslíš?

V gastronomii máme takový termín, kterému se říká „rakovinná lokalita.“ Funguje to tak, že když je v jednom místě z nějaké logiky – a že hospodský byznys logiku moc nemá – podnik třeba o hloupých 15 metrů dál, najednou to nefunguje. Myslím si, že jak se navíc na té jedné adrese začnou hospody střídat, tak reakce lidí je taková, že si řeknou, že je tam něco špatně. Prostě je to tak, že když je nějaká lokalita prokletá, tak je prokletá a lidi tam chodit nebudou, a to i kdybys tam vařila ze zlata, stříbra a drahého kamení. Existuje jedna jediná výjimka, a to sice, když někde něco takhle marného vezme Tomáš Karpíšek, protože tomu to funguje všude (smích).

Takže šéfkuchaři jsou pověrčiví?

To ani ne, jen si myslím, že existují nějaké zákonitosti a já zrovna nejsem mezi těmi lidmi, kteří by je chtěli měnit nebo zpochybňovat.

Stalo se i tobě, že jsi se někdy spletl, neodhadl jsi situaci a podnik se prostě nevyvedl?

Jasně. Hned na začátku a mohlo nás to obchodně rovnou zabít. Pustili jsme se do hotelu Metropol na Národní třídě, a to byla chyba. V jednom roce jsme otevírali dva podniky, dělali jsme dvě hospody. Byly to naše první podnikatelské projekty. A to jsme se spletli moc, to jsme neměli dělat. Přecenili jsme se. Stejně tak jsme se lehce spletli s naším švýcarským projektem. Na to jsme sice tak krutě nedoplatili, ale zůstala za tím hromada práce, ze které nic nebylo.

A co dál, Šéfe?

Teď aktuálně provozuješ Divinis, Café Imperial a Next Door. Chystáš něco dalšího?

Nějaké plány samozřejmě jsou. Chtěli bychom se dostat ještě k jednomu prostoru, který je blízko Imperialu. Ve vzdálenější budoucnosti bychom měli přemýšlet, jakou formou fungovat v tom obrovském projektu Zahy Hadid kolem Masarykova nádraží. A strašně rádi bychom se dostali k hotelovému projektu. Měli jsme políčeno na dvě věci, ale myslím si, že ani jedna nedopadne. Škoda to sice je, ale i když nebude nic, tak se nic zásadního neděje. Mám to rád „na krokodýla.“ Čekám, co přijde, ale nejsem moc aktivní, akumuluji síly.

Tak tyto tři „děti,“ míněno tím tvoje restaurace, tě asi zaměstnávají, ne?

Starostí je s tím tak akorát. Je to dobrý rozsah. Nevím, jak to dělají lidi, kteří mají těch podniků 15, 20… Tomu nerozumím a vím, že to už nestihnu a ani bych to nechtěl. Teď se mi povedlo dát si život do profesní i životní rovnováhy. V čas jsem pochopil, že když se chystáš udělat v životě něco nového, tak si polož otázku, na kterou si musíš odpovědět, a to je, jestli to vůbec potřebuješ. Ona jedna z mála výhod stáří je, že už víš co nechceš. A podle toho já se řídím. Další restauraci aktuálně nepotřebujeme. Nápady sice jsou, ale ty jsou k ničemu, když je nedokážeš pořádně zrealizovat. A ani současná situace v gastronomii moc nenahrává tomu, abych se pouštěl do něčeho nového.

Tvoje televizní kariéra není jen Ano, Šéfe. Oblíbené byly tvé pořady, kterým já říkám, „malé vaření.“ Budou zase?

Ano. Myslím, že můžu prozradit, že budeme zase určitě grilovat. Tradiční jarní grilovačka nebo Teď vaří šéf, to bylo přece fajn. Je to jen o mně a o tom vaření. Nemusíš se s nikým hádat. Ano, Šéfe! je něco jiného. Je to role a je to i celkově náročné, a to i na čas. Ale vařit určitě zase budu a těším se, tenhle typ pořadů mě vážně baví.

Na obrazovky tvé domovské Primy teď míří novinka s názvem Superšéf. V čem je tento pořad jiný než Ano, Šéfe?

Je to jednoduché. V Ano, Šéfe se na něčem dělalo 5 dnů. V Superšéfovi je to 24 hodin. A opravdu fungujeme v reálném čase. Je to pořad, který ve světě opět proslavil Gordon Ramsey. A můj odhad je takový, že i on chtěl na obrazovku dostat něco, s čím nebude trávit takovou dobu. Chtěl to mít prostě o trochu jednodušší. A tím, že je to víc filmové, je to akčnější, víc se pracuje střihem. Je to rychlejší a dynamičtější. Plno věcí navíc nedělám já, ale štáb. Používáme věci jako je například skrytá kamera. Takže to bylo pro mne snazší a zároveň to byla větší zábava. Navíc se ukázalo, že lidem musíme dát kromě mých rad i něco hmatatelného typu přestavěná hospoda nebo vybavení. Ukazujeme ten restaurační svět takový, jaký v současnosti je.

Co teď vlastně děláš? Nebo se chystáš dělat?

Nic, já už mám všechno hotové (smích). Ne, dělám si legraci. Chystám něco na podzim, ale to je zatím předčasné otevírat. Renovujeme bar v Café Imperial. Už to bylo nutné. Zjišťujeme najednou, co vše je nutné tam udělat. Takový trochu Superšéf ve vlastní restauraci.

Co rodina s tím vaším zvěřincem? Vím o tobě, že jsi původně žádná zvířata nechtěl. A teď máš doma pomalu malou zoo.

No, hele, počítejme: dva psy, tři kočky, přibyly rybičky. Zdeničky koně nepočítám, to se bojím zeptat. Jo, a budeme mít slepice. Ale víc už fakt ne.

GALERIE Zdeněk Pohlreich

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

A poslední otázka. Když jsi začínal jako kuchařský elév, měl jsi nějaký sen?

Žádný. V 15 letech nemáš sen nebo já ho vlastně neměl. Já jsem šel na kuchařinu z nouze, chtěl jsem se mít dobře. Chtěl jsem skloubit práci a sport a nějak jsem o tom nepřemýšlel. Když jsem vyrůstal, tak to nebylo prostředí o snech, to bylo prostředí o tom, že je vše omezené. Ale od svých jednadvaceti jsem věděl, že tady nechci zůstat. To mi bylo jasné. Můj celoživotní sen bylo mít se líp než ostatní, nemít se průměrně a život prožít tak nějak zajímavě. To se mi splnilo vrchovatě – sice pozdě, vždycky je lepší pozdě než-li později, že jo?!