Na ryby nám nesahejte!

Je obecně známo, že rybolov patří mezi stěžejní pilíře islandské ekonomiky a tak je zcela pochopitelné, že se malá ostrovní země tento svůj zdroj příjmů snaží bránit před ostatními státy již od nepaměti. Islandská vláda se po druhé světové válce snažila všemožně zabránit tomu, aby cizí rybáři lovili v jejich pobřežních oblastech – to ale naráželo na odpor Spojeného království, jelikož volný a ničím nerušený rybolov v Severním Atlantiku zaměstnával tisíce tamních obyvatel. Po letech sporů a vzájemného provokování se Islanďané rozhodli situaci vyřešit radikálně a 1. září 1958 země jednostranně rozšířila své pobřežní vody ze 4 na 12 námořní mil. A právě toto datum je považováno za počátek tzv. první tresčí války, jak tento spor o teritoriální vody bohaté na zmíněnou rybu, nazval britský tisk.

Britská vláda okamžitě zareagovala vysláním svých válečných lodí, které měly doprovázet britské rybaře při rybolovu ve sporném území – během tří let, kdy první tresčí válka trvala, se spor obešel bez obětí na životech, a to i přesto, že došlo k několika námořním kolizím a dokonce padlo i pár varovných výstřelů. Poté, co Island začal otevřeně vyhrožovat, že vystoupí z NATO, čímž by vojenský pakt přišel o jedny ze svých strategicky nejdůležitějších základen, byla nikým nevyhlášená válka ukončena dohodou z března 1961, kterou Britové výměnou za dílčí ústupky uznaly islandské rozšíření svých vod.

Repete po 14 letech

Mír ale netrval dlouho – přesně na 14. výročí prvního rozšíření svých vod, Islanďané opět překreslily námořní mapy a tentokrát sahaly pobřežní vody až 50 námořních mil od pobřeží. Britové si toto svévolné měnění hranic nenechali líbit a za pomoci západoněmeckého námořnictva se britská plavidla opět vydala chránit své rybáře. Islanďané se ale nenechali zastrašit a vyzbrojili své pobřežní stráže speciálními trhači, díky kterým mohli islandské lodě přetrhávat plné sítě nepřátelských rybolovců. Na to Britové zareagovali vysláním proudových stíhaček, které upozorňovali na blížící se islandské loďstvo – a aby toho nebylo málo, docházelo opět k cíleným kolizím lodí obou zemí. Během jednoho takové střetu, kdy britská fregata najela do islandského plavidla, došlo k jediné ztrátě na životu za celou válku, když byl jeden z islandských námořníku během opravy lodě zabit elektrickým proudem v zatopené kajutě.

Situace se natolik vyostřila, že islandský premiér Ólafur Jóhannesson požadoval po americké vládě, aby dostála svým spojeneckým závazkům a okamžitě vyslala své letectvo proti Britům. Druhá tresčí válka nakonec po pouhém roce skončila v listopadu 1973 dalším islandským vítězstvím, kdy byla nová námořní hranice opět uznána ze stejných důvodů, jako 15 let předtím – NATO si zkrátka nemohlo dovolit odchod Islandu kvůli sporům mezi rybáři.

Do třetice všeho dobrého

Trilogie tresčích válek vyvrcholila posledním konfliktem, který začal v listopadu roku 1975 – tentokrát Islanďané zakázali vstup cizím rybářským lodím v zóně, která se táhla závratných 200 námořních mil od ostrovní země. I když průběh války byl tentokrát o něco ostřejší a dokonce došlo i k několika menším námořním bitvám, které Británii stály jednoho zraněného námořníka a poškození několika fregát, výsledek byl opět stejný. Když Islanďané potřetí začaly vyhrožovat zavřením základny NATO na ostrově, vložili se do sporu opět Spojené státy a britské vládě nezbylo nic jiného než po americkém nátlaku v červnu 1976 naposledy kapitulovat. Zatímco Island slavil, v Británii prohraná válka vyvolala menší hospodářskou krizi, když se tisíce rybářů s prázdnými sítěmi ocitly bez práce.

Tresčí války tak dodnes zůstávají důkazem toho, že i malá země se dokáže ubránit proti mnohonásobné přesile světové velmoci. Stačí jen mít ten správný donucovací prostředek.

GALERIE Tresčí války

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

A tady si přečtěte, jak americký prezident Johnson reagoval na obsazení ČSSR v srpnu 1968.