Dnes máme Hromnice, svátek, který by přišel o jakoukoli kulturní relevanci nebýt podivně paranormální komedie ze začátku devadesátých let Na Hromnice o den více. A když se nad tím zamyslíte, letos je relevantnější než kdykoli předtím.
Keltské kořeny
Je 2. února a to znamená jenom jednu věc. Hromnice! Poměrně důležitý svátek pro naše předky, protože měl v úplně původním významu symbolizovat první známky jara ve vzduchu. Kořeny hromnic sahají až ke keltskému(!) svátku Imbolc, což byl pro keltské pohany oficiálně první den jara. V křesťanské tradici se pak zapalovaly svíčky, hromničky, které měly chránit před bouřemi a blesky. Dávaly se do oken.
Na to, že je to téměř zapomenutý svátek, zastával v českém folkloru poměrně významnou roli. Váže se k němu nejvíc pranostik z celého roku, a to až na čtyři desítky. Ta nejslavnější je pochopitelně: „Na Hromnice o hodinu více.“ Nezní to správně, že? Protože všichni daleko častěji zmiňujeme film Na Hromnice o den více.
A teď ho navíc všichni žijem.
Na Hromnice o den více
Filmy jako Všechno nejhorší, Na hraně zítřka nebo nejnověji Palm Springs mají všechny v podstatě stejnou DNA, protože vycházejí právě z legendární komedie s Billem Murrayem v hlavní roli - Na hromnice o den více. Průběh je vždycky přibližně stejný. Hlavní hrdina se ocitne v časové smyčce; nejdřív se chová nelogicky, naseká nějaké průšvihy, ale pak zjistí, že v podstatě nic nemá význam. Pak se snaží vyzkoušet všechno, co mu život bez jakýchkoli konsekvencí nabízí, nějakou chvíli se baví, ale pak na konci druhého aktu upadne do deprese… než dojde vykoupení, případně napne všechny své síly a ze smyčky se dostane.
Hromada článků a esejí byla napsána a natočena o tom, jak náš život v lockdownu připomíná tyhle filmy. Nemůžeme chodit za kulturou, nemůžeme do restaurací a barů, jsme uzavřeni ve smyčce mezi domovem a prací, kde vídáme pořád jedny a ty samé obdobně deprimované lidi. Wired vydal loni v létě článek o tom, jak nás mozek zásobuje dopaminem, když zažíváme něco nového, ale jak se čas vleče a kroutí, když jsme o to ochuzeni. Nic se neděje, takže každý den trvá tři sta let, ale taky se nic neděje, takže zpětně měsíce splašeně letí. Ztrácíme pojem o čase. Jako Bill Murray v městečku Punysutawney 2. února 1993.
Co doposud přehlížíme, je ale konec filmu. Vyvrcholení. Kdy se hrdinové rozhodnou vylomit se z pohodlné, ale ubíjející rutiny a dostat se zpátky do reálného světa. A vždycky je k tomu potřeba buď úsilí nebo minimálně stát se lepším člověkem. A i to je aplikovatelné pro nás. Pokud budeme všichni respektovat koronavirová opatření a neochcávat je, když budem všichni držet spolu a myslet na ostatní, do proočkování to zvládneme.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
