Zkáza Titanicu je asi nejslavnější lodní katastrofou historie a jako taková je samozřejmě opředena řadou legend a mýtů. Ostatně, už okolnosti potopení zaoceánského parníku se během šíření šeptandou mírně odchýlily od pravdy. Objevení vraku „nepotopitelné“ lodi před 38 lety ale vneslo světlo do řady z těchto nepřesností. Víte třeba, že ta slavná věta „Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát,“ pravděpodobně vůbec nezazněla? Onen člen lodního orchestru těsně před smrtí pravděpodobně řekl spíš něco jako: „Že já radši nezůstal u hraní na svatbách britských zazobanců.“
Hudba až do konce? Spíš ne
Zkáza Titanicu je legendární, a to i proto, že o ní James Cameron v roce 1997 natočil velkofilm, který dostal 11 Oscarů. Patří mezi nejnákladnější, zároveň ale i nejvýdělečnější snímky všech dob a zároveň je označován také za nejromantičtější. Cameron ale nebyl ani zdaleka první, koho katastrofa „nepotopitelné lodi“ zaujala. Už v roce 1912, tedy jen pár měsíců poté, co šel parník ke dnu, měl premiéru němý film Zachráněna z Titanicu, v němž hlavní roli hrála herečka Dorothy Gibson. Ta se na skutečném Titanicu plavila a patřila k těm šťastlivcům, kteří se zachránili. Následovalo dalších sedm adaptací skutečné události, než se k tomu vůbec dostal Cameron. Mezi ně patří i dokumenty Vyzvednutí Titanicu z roku 1980 a Titanica z roku 1992, která obsahuje tehdy exkluzivní záběry z objeveného vraku. K tomu totiž došlo před 38 lety, 1. září 1985.
Odhalení vraku tehdy bylo naprostou senzací, a to i proto, že přineslo několik zásadních nových informací o lodi a její nešťastné cestě na dno oceánu. Do té doby se například věřilo, že na dvě části rozpůlená loď na dno dopadla téměř nepoškozená, což není pravda – různé části, třeba lodní kotel, se našly na různých místech lokality potopení. Přední část trupu dopadla na dno relativně lehce, zadní právě naopak, zabořila se tedy hluboko do bahna. A přední část lodi se ukázala být poškozenou natolik, že není možné z ní vyzkoumat, zda se záď a příď zcela oddělily už na hladině, nebo během potopení. Zároveň se ukázalo, že ledová kra do lodi udělala asi šest děr o rozměrech od jednoho metru a vyrvala nýty, což vedlo k uvolnění a zprohýbání kovových plátů, z nichž byl trup sestaven. Takže žádná dramatická stometrová rýha, jak to známe z Cameronova filmu.
Protože se ukázalo, že trosky Titanicu jsou v takovém stavu, že není možné je vyzvednout, sám vrak už další tajemství vydat nemohl. Stejně tak je problematické sbírání předmětů z lodi, do něhož se v roce 1984 pustila parta Francouzů. Nicméně se to nesetkalo s pochopením a výzkumníci byli veřejností označeni za vykradače hrobů. Dnes má na vyzvedávání věcí z trupu licenci jediná firma, RMS Titanic. Objevení trupu nicméně bylo senzací a řada lidí se slavnému neštěstí začala znovu věnovat. A tak vyšlo najevo, že spousta řečí a báchorek o Titanicu taky není tak úplně pravdivá.
Onen slavný lodní orchestr, který měl hrát až do úplného konce, pravděpodobně tak dlouho nevydržel. Není ani žádný záznam či svědectví o tom, že by vůbec v době potopení na palubě hudebníci hráli. Zároveň nesedí ta přezdívka „nepotopitelný Titanic“ – po katastrofě se to spojení objevovalo skoro neustále, ale ani loděnice, ani společnost White Star Line parník takhle nikdy neoznačovala. A říká se i to, že z Titanicu bylo vůbec poprvé v historii odvysíláno nouzové volání ve formátu SOS (dříve se používalo CQD). SOS se mezinárodně celkem běžně používalo už od roku 1908. Možná jste také slyšeli, že loď měla být prokletá, protože tajně přepravovala starodávnou mumii. Ale to také není pravda. Co by ale pravda mohla být, to je, že potopení bylo původně plánováno jako pojistný podvod – společnost měla chtít ke dnu záměrným poškozením kormidla ještě před vyplutím poslat sesterskou loď Titanicu – Olympic – ale v doku došlo k jejich záměně.
Hledali ponorku, našli Titanic
Objevení vraku Titanicu bylo tak trochu drama samo o sobě. Snaha loď vyzvednout byla samozřejmě hned v roce 1912, ale velmi rychle ztroskotala stejně jako Titanic – tehdejší technika na to absolutně nestačila. Poprvé se o hledání zbytků lodi reálně pokusil texaský naftař a multimilionář Jack Grimm. Vyplul s týmem potápěčů v červenci 1980, ale nic nenašel. Zkusil to pak ještě dvakrát marně. Úspěšný byl až oceánograf a geolog Robert D. Ballard, ačkoliv celá věc proběhla trochu komplikovaně.
Finance a záštitu Ballardově expedici totiž poskytlo americké námořnictvo. Ballarda si původně najali, aby našel dvě jejich jaderné ponorky – USS Thresher a USS Scorpion – které i s posádkami zmizely a nikdo mimochodem dodnes přesně neví, proč ztroskotaly. Ballard si u U.S. Navy vyjednal, že pokud ponorky objeví, zbude mu čas a nepřekročí rozpočet, může využít techniku a finanční prostředky z expedice na vlastní cíl – hledání Titanicu. Ponorky se skutečně podařilo objevit, nicméně jen dva týdny před koncem stanovené lhůty. Dychtivý vědec, který o objevení slavné lodi snil roky, nelenil a rozhodl se cílovou oblast pátrání prohledávat v navazujících pásech, mezi kterými nechával mílové rozestupy. Doufal totiž, že ho k Titanicu dovede pás trosek, jež se podle jeho teorie musely vytvořit během toho, jak poškozená loď po nárazu do ledovce plula dál. A pouhé čtyři dny před koncem termínu tenhle nápad přinesl ovoce – nikdo už moc nedoufal, když robot Argo poslal na palubu Ballardovy lodi první záběry vraku možná nejslavnější potopené lodi.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
