Malého syrského chlapce, sotva dorostlého do školní lavice, vyplavilo včera moře na pláži v tureckém Bodrumu, oblíbeném to letovistu evropských (i českých) turistů.

profimedia-0257096267.jpg

V létě se na tomhle místě určitě rekreaovali i nějací čeští dovolenkáři (Foto: Profimedia.cz)

Ti jsou zde v bezpečí hotelových zdí obletováni úslužným personálem. Pobíhají mezi tunami esteticky naaranžovaného jídla se zoufalstvím v oku, aby se jim to všechno vešlo na dva tři talíře, protože víc najednou neunesou. A v rámci ‚zaslouženého odpočinku‘ za dumpingové ceny házejí všechny své starosti a vůbec celý svět s jeho problémy za hlavu, k čemuž jim skvěle pomáhá i házení do sebe jednoho piva či koktejlu za druhým. Mnozí to tak pak ostatně dělají i normálně u sebe doma, když na žádné dovolené nejsou.

Neříkám, že jsou takoví všichni – to bych se totiž choval stejně jako ti, kteří všechny uprchlíky házejí do jednoho pytle – a ten pak beze studu a výčitek hodí někam do moře či za plot, jako to dělají s nepotřebným odpadem (projděte si někdy naše lesy).

1441220501576.jpg

Tahle fotka je svým způsobem i tragicky něžná, což je přirozené – říká se tomu „lidský soucit“ (Foto: Profimedia.cz)

A pak se objeví tahle fotka. Strohá, smutná, mrazivá. Zastánci názoru, že uprchlíci mají prchat jinam a že jejich problém není náš problém, teď začnou mluvit o citovém vydírání. Jenže tohle je prosté konstatování faktu. Umírají lidé – jakkoli (ne)vinně mohou být zapojeni do situace, která v jejich zemi nastala a kvůli níž teď prchají. A s nimi umírají děti – už z podstaty svého dětství zcela nevinné.

web-refugee-crisis-7-twitter.jpg

Ten utopený chlapec má jméno – Aylan Al-Kurdi. Zde je na fotce vlevo se svým starším bratrem Ghalibem. Zemřeli včera spolu s celou svojí rodinou při nepodařeném pokusu dostat se na nafukovacím člunu na ostrov Kos. (Foto: Qattouby/Twitter)

Jestli tahle fotka vyhraje nějakou cenu, je úplně fuk. World Press Photo sice často dokázalo přitáhnout pozornost světového mínění k situacím a problémům, které se jinak přehlížejí nebo marginalizují, jenomže než proběhne další ročník, bude už na nějaké ‚přitahování pozornosti‘ pozdě.

Tenhle mrtvý chlapec, když už to doposud nedokázaly předchozí zprávy o mrtvých uprchlících včetně dětí, by měl světovým míněním pohnout hned.

hbk.jpg

Měl by jasně říct, že lidé jsou lidé, ať už jsou odkudkoli.

Že problém uprchlíků je i náš problém, protože s globalizací a s volným pohybem zboží, pracovních sil a informací nastává zákonitě i pohyb lidí. A nejde zkrátka z ‚civilizačního koláče‘ jenom vyzobávat rozinky a ostatním nechávat tvrdé okraje.

Že se stavbou plotů není možné neprodyšně zapikolovat na ‚svém‘ (jenže kdo nám ho dal?) písečku a strkat do něj hlavu.

Že je velmi nebezpečné a ostudné, když za lidi považujeme pouze ty, kteří se – ne vlastní zásluhou – narodili a žijí ve stejné zemi jako my (v níž se zrovna teď žije dobře), ale jiné lidi – narozené ne vlastní vinou v jiné zemi, v níž je právě teď situace velmi špatná – považují za parazity či snad přímo dobytek; jako byli včera v Břeclavi očíslováni uprchlíci na rukou nesmyvatelnou fixou (oficiálně prý aby se lépe našli v tlačenici).

Protože pokud někdo takhle smýšlí o jiných lidech, je ve skutečnosti sám tím, za koho je označuje – na úroveň dobytka tak pasuje pouze sám sebe.

A tady máte ještě (ne)překvapivá fakta a čísla o imigrantech z více názorových pólů.