Co se děje tam úplně dole, v přívětivém podpalubí obyčejného života
Svět kolem nás nesestává jen z velkých událostí, jako je válka na Ukrajině, odchod Řecka z eurozóny, ztráty hlasu Karla Gotta, ale i z milionů drobných postřehů a zážitků, které přináší všední i sváteční den. Vybral jsem deset, které mě zaujaly v minulém týdnu.
1. Deprese z krásna
Pohled z mé zahrady v obci Tři Sekery na horu Dyleň po prudkém večerním dešti. Mohutně pršelo, slunce zapadalo a najednou ... absolutní ticho, ani kapka nespadla. Obloha se zbarvila do purpurova až nachova. Dole u rybníka už byla tma, v listoví stromů nade mnou černo, jen obzor byl tak barevný a uklidňující a tak krásný. A mne celého pohltila temnota, že musím zpět do Prahy, do hluku, chaosu, do klaustrofobických ulic, do útrob velkoměsta, kde je jen málo míst, z nichž můžete nekonečně dlouho a sám pozorovat horizont, nenarušený lidskými stavbami.
2. Kdo je Mrdvaněk?
Horror vacui, strach z práznoty. To je to, co jsem pocítil, když jsem spatřil tento nápis na zdi Akademie výtvarných umění při vstupu do pražské Stromovky. Prázdno v hlavě, nevím totiž, kdo, nebo co je Mrdvaněk. Strach z toho, že to nikdy nezjistím. Zde na pražské Letné je hodně studentských barů, ale já jsem srab, nemám odvahu vstoupit do blízké kavárny Lajka a zeptat se, zda někdo neví, co ten nápis znamená. Raději teď se svým psem Kašparem vstupuji do Stromovky vchodem u hospody Lokál, jen aby mé oči zase nespatřily tento nápis a mozek stále neřešil, kdo je Mrdvaněk. Mohla by to sice být narážka na rektora AVU Tomáše Vaňka, ale to se mi nechce věřit - studenti AVU jsou jistě kreativnější, než aby si vystačili s příponou Mrd.
3. Děsivá anální představa
Občas mě bolí hlava. Znáte to: kocovina, nevyspání, stres, možná i migréna. A tak bezelstně na pracovní schůzce v redakci mosteckého týdeníku Homér požádáte s přiblblým úsměvem dvě půvabné redaktorky o něco proti bolení hlavy. Ony se usmějí, ibalgin prý nemají a s vážnou tváří vám podají antimigrenósní čípky a vysvětlí, kde je toaleta. Máte dvě možnosti a obě jsou špatné. První je, že čípek odmítnete a jste za idiota, který se teď bude před slečnami předvádět. Druhá možnost je, že odejdete a na záchodě si čípek zavedete. Vrátíte se do kanceláře a budete pozorovat ironické tváře žen, kteří vědí, co jste si kam zasouval. Nakonec jsem to vyřešil geniálně. Požádal jsem o sklenici vody a čípek spokl a zapil.
4. Sekače trávy vypráskat bičem
Jsou všude. Úplně všude. Motorové sekačky. Lidé na venkově jsou jimi posedlí. Sekají ráno, sekají večer, sekají v noci. V pátek, sobotu a někteří netolerantní lidé i v neděli. Smrdí to, hlučí to, a výsledek? Děsivý, dokonale střižený trávník, v němž nic nežije. Hmyzí poušť. Nic takového nechci! Moje zahrada je sekaná ručně kosou, nechávám pruhy trávy růst a kolem stromů jsou ostrůvky bujnosti. Večer pak sleduji, jak se hmyz vznáší nad bylinami, jak ježci rychle přebíhají vysekané cestičky a schovávají se v porostu a jak se v té divočině pořád něco hýbe - to asi myši a rejsci. V odmítání zuřivých sekaček nejsem sám. Třeba ve Stromovce také sekají louky v pásech, aby hmyz měl kde žít, nebo v Chodovské Huťi u Tří Seker – tam někdo osvícený neposekal celou louku, ale jen malý pruh, aby se pocestní mohli dostat k lavičce u jasanu pana Šolce.
5. Špína v Česku, čisto v Indii
Nemá být ten titulek naopak? Znám hodně lidí, kteří mi tvrdí, že do Indie nikdy nepojedou, protože je tam všude bordel a špína. Raději zůstanou na dovolené v Česku. Ano, tito lidé mají pravdu. Ano, v Indii je opravdu na silnicích bordel a špína. Pokud máte zábrany do Indie jet a přesto chcete vidět, jak taková indická špína vypadá, zastavte se na pumpě Agip na dálnici D1 u Herálce. Je to skutečná vizuální lahůdka. Mimochodem, v Herálci se narodil skvělý český básník Jan Zábrana, jehož texty jsou tak čisté.
6. Z nouze ctnost
Před lety jsem se seznámil v Kynžvartě u Mariánských Lázní s Hansem Wernerem Dietlem, mužem, který měl na vizitce německy napsáno, že je dudák, motorkář a včelař. Bydlel v karavanu za zámkem a na stáří se vrátil na pár měsíců v roce do svého rodiště, odkud byl po válce vyhnán jen proto, že byl dítětem místního Němce. Otec byl sice křesťanský socialista, žádný nácek, ale kolektivní vina je kolektivní vina, takže všichni pryč.
Herr Dietl obnovil v kraji kapličky, boží muka i kříže na německých hřbitovech. Potkal jsem jej jednou u márnice v Kynžvartě. Ukázal mi na hrob, na němž byl volně položen litinový kříž. Je to prý Testgrab – testovací hrob. Zkouší, za jak dlouho odlitého Krista někdo ukradne. Ten kříž tam leží dodnes. Vzpomněl jsem si na něj ve středu v Praze. Na lavičkách ve Stromovce je formou vytvořený nápis Ukradeno ve Stromovce. Vtipné a chytré – ale z nouze ctnost. Pražáci asi kradou jako straky!
7. Jana Honsová z Brtnice je „neodpovědná“
Brtnice je nádherné městečko, kousek od Jihlavy. Náměstí, říčka, mosty, klášter, hrad. Není tak mediálně promrskaná jako Telč nebo Krumlov, a proto skrytá a dosud neobjevená perla. Chci o ní vědět více. Naprosto nadšen z města hledám informační středisko. Těším se, že si koupím průvodce. Je neděle, den, kdy je na cestách 90 procent turistů. Beru za kliku... zavřeno. Šílené se stalo skutkem. Odpovědná osoba ing. Jana Honsová má zavřeno v neděli! Myslel jsem, řečeno vzletnými slovy kolegy Ivana Breziny, že se „poseru vzteky“. Nevěřícně hledím na otevírací dobu. Paní Jana má v pondělí otevřeno od půl deváté a v úterý dokonce od půl osmé. Asi žiji v jiném světě než paní ing. Jana. Netušil jsem, že do Brtnice jezdí davy turistů ve všední dny brzo ráno a v neděli se městu vyhýbají obloukem.
8. Kam se hrabe pražský Kšána
V Praze v Dlouhé ulici je řeznictví Naše Maso. Vede jej mladý Kšána, syn starého Kšány, proslulého pražského řezníka. Stalo se módou mezi pražskými hipstery tam jednou týdně zajít a vystát si frontu na jejich excelentní burger. Také jsem tomu podlehl, jenže... jenže jsem se ocitl v Litvínově, na zimním stadionu, v restauraci The North. Objednal jsem si burger s trhaným hovězím žebrem. Povím vám, tak dobrý burger jsem nikdy nejedl – štavnaté maso, pálivé jalapeňos, pěkně slaný čedar. Litvínov poráží Pražáky na hlavu nejen v hokejové, ale i v burgří válce. Nemám problém někomu udělat reklamu, když si to zaslouží. Více zde.
9. Ordnung muss sein
Pražský park Grébovka, oficiálně zvaný Havlíčkovy sady. Malý, ale nejpestřejší a nejlépe udržovaný park v hlavním městě. Umělá jeskyně, vodopády, jezírka, vinice, kavárna a restaurace. A skvěle uklizeno. Jdu se tam často projít, nadýchat se vlhkého čerstvého vzduchu a setřást pracovní stres. Ve čtvrtek jsem nad vodopádem u ruční pumpy spatřil metaře. Nezametal, neuklízel, nepracoval, ale rozvalený si v klidu četl. Jdu k němu s dětinskou radostí, že jej trochu zprudím a... čtu... na popelnici velkými písmeny vyvedený nápis Pracovní přestávka 10:00 - 10:30. Na hodinkách jsem měl 10:05. Jak já se styděl!
10. Válka s bengy
25, slovy „dvacet pět“ let bydlím v Praze, ale trvalé bydliště mám stále v obci Tři Sekery, kousek od Mariánek, na dohled od Bavorska, téměř u lesa. Proto nemám parkovací kartu potřebnou k beztrestnému umístění vozidla na ulicích Prahy 1, nebo Prahy 2, případně Prahy 3 a 7. Proto mi také občas auto odtáhnou nebo mu dají botičku. S hrdým vědomím bezradnosti vůči této křivdě – ve Třech Sekerách totiž Pražáci můžou parkovat kde chtějí, klidně u rybníka – vždy pokutu policajtům zaplatím. Zase tak bezradný ale nejsem: kdykoliv vidím policejní auto parkovat jinde, než má (například zde v Šafaříkově ulici na Praze 2), neváhám a zajdu na nejbližší policejní stanici nahlásit přestupek a trvám na jeho potrestání. Je zvláštní vidět policajta, odvedeného ke svému vozu a nuceného řešit vlastní přestupek. Nejen v Grébovce, ale i zde platí, že Ordnung muss sein – pořádek musí být, že?
A nakonec ještě jedna, ještě větší a snad ještě důležitější banalita nejen uplynulého týdne – čeští manažeři vůbec nesouloží, to jako vážně.
Podobné články
Rom Jeremy
Dirk Diggler
Doporučujeme
Martin Miko
