Sadatova mírová cesta

V polovině 70. let byl mírový proces na Blízkém východě mrtvý. Po dvou krvavých válkách, ve kterých Izrael získal mimo jiné i území Sinajského poloostrova a následném ropném šoku z roku 1973, který vyvolaly arabské státy jako odplatu západním zemím za podporu Izraele, nikdo nevěřil, že v blízké době dojde k jakémukoliv diplomatickému posunu.

O to větší překvapení způsobila cesta egyptského prezidenta Anwara Sadata z listopadu 1977 do Izraele, kde v tamějším parlamentu otevřeně vyzval k přímým mírovým dohodám mezi oběma zeměmi – Sadatovi došlo, že zdlouhavé ženevské rozhovory k míru zcela určitě nepovedou kvůli vzájemným rozporům mezi arabskými státy a rozhodl se tedy uzavřít separátní mírovou dohodu s Izraelem pouze za Egypt. Kromě míru si Sadat od dohod sliboval posílení egyptsko-amerických vztahů, které osobně preferoval oproti tradičnímu spojenectví se Sovětským svazem.

Izraelský premiér Menachem Begin po počátečním ostýchání nakonec s uspořádáním společné mírové konference s Egyptem souhlasil – vyjednávání pouze s jednou zemí mělo podle Begina zabránit přehnaným požadavkům, které by hrozily v případě jednání se všemi arabskými státy najednou. Kromě toho mohl Egypt, který byl v arabském světě považován za vůdčí stát, sloužit jako určitý ochránce Izraele. Základy byly tedy položeny, ale do mírové dohody mezi bývalými úhlavními nepřáteli zbývalo ještě hodně práce.

Mluvte spolu přeci!

Obě delegace vedené Sadatem a Beginem se 5. září 1978 poprvé sešly v letním sídle amerických prezidentů v Camp Davidu na pozvání tehdejšího šéfa Bílého domu Jimmyho Cartera, který sloužil jako moderátor celého mírového procesu, což rozhodně nebyla jednoduchá práce. Jak Sadat, tak Begin spolu velice často odmítali mluvit, takže neúnavnému Carterovi nezbývalo nic jiného, než celé dny a hodiny mluvit pouze s jedním ze znepřátelených státníků, aby poté přeběhl do druhé místnosti a pokusil se vyjednat další kompromis. Několikrát se stalo, že jedna ze stran prohlásila, že končí s dalším vyjednáváním, ale Carter si umanul, že bez dohody nikdo z Camp Davidu neodjede. A nebyl to jen Carter, který se bál ukončení rozhovorů – pro Begina i Sadata by případný neúspěch konference znamenal politickou sebevraždu. Oba státníci totiž na domácí scéně čelili silné opozici vůči uzavření mírové dohody.

Nakonec se černé scénáře nenaplnily a 13. září 1978 došlo k podpisu tzv. dohod z Camp Davidu, které následně vedly k uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem v březnu 1979. Kromě ukončení válečného stavu dohoda vedla ke stažení izraelských sil ze Sinaje a vyklizení tamních osad a k egyptské garanci volné plavby izraelských lodí skrz Suezský průplav – obě země pak dostaly od americké vlády štědré dodávky vojenské techniky. Menším zklamáním pak bylo neuzavření plánované dohody o řešení palestinského problému.

GALERIE Dohody z Camp Davidu

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Zatímco pro Cartera byla mírová dohoda největším úspěchem jeho prezidentování, Sadat i Begin se sice dočkali v roce 1979 společné Nobelovy ceny za mír, ale domácí reakce byly spíše rozporuplné. Begin i přes většinovou podporu izraelské veřejnosti musel čelit ostrým protestům během vyklízení osad ze Sinaje, kdy byl částí společnosti vnímán jako zrádce. Nejhůře ze smlouvy vyšel Sadat, který si sice zajistil vysoké mezinárodní uznání jako mírotvůrce, ale ze strany svých arabských sousedů se dočkal opovržení a přerušení diplomatických vztahů – nakonec ho mír s Izraelci stál v říjnu 1981 život, kdy byl během vojenské přehlídky rozstřílen samopalem při atentátu islámskými fundamentalisty, kteří se odmítali s mírovou dohodou smířit. Odkaz Sadatovy politiky byl znát i na jeho pohřbu. Z arabských zemí sice nepřijel nikdo, ale poslední hold mu vzdali hned tři američtí prezidenti.

A tady si přečtěte o tresčích válkách mezi Velkou Británií a Islandem.