Milgram a jeho šokující experiment: proč lidé poslušně páchají zlo, když jim to nařídí autorita?

Obrázek uživatele vaclav.roman
08.10.2018, 16:10

Je neuvěřitelné, kam až jsou schopni zajít lidé při plnění rozkazů. Ve druhém díle článkového seriálu o kontroverzních psychologických experimentech se zaměříme na vnitřní boj mezi svědomím a poslušností vůči autoritě. Americký psycholog Stanley Milgram se snažil zjistit, proč jsou lidé ochotni na popud nadřízeného působit bolest či dokonce vraždit.

Poslušnost nade vše

Milgramův výzkum může v něčem lehce připomínat Stanfordský vězeňský experiment, o kterém jsme psali v minulé díle. Stejně jako profesor Philip Zimbardo se i Milgram snažil dopátrat toho, kde se v lidech bere to špatné a zjistit, proč je zlo v každém z nás. Však se také s Zimbardem znali. Oba slavní psychologové se narodili a vyrůstali v drsném prostředí newyorského Bronxu. Dokonce chodili do stejné třídy na James Monroe High School.

Milgrama fascinovaly výpovědi nacistických válečných zločinců během Norimberských procesů. Zvláště pak slova strůjce holocaustu Adolfa Eichmanna. Jeho výpověď Milgrama motivovala k tomu, že se pustil do svých experimentů, ve kterých se snažil potvrdit skutečnost, že lidé mají silný sklon naslouchat autoritám a být jim po vůli, i když je to proti jejich vlastnímu přesvědčení. Právě tímto argumentem se oháněli po válce souzení nacisté. Tvrdili, že se dopouštěli mučení a vraždění, protože to dostali befelem.

Je to skutečně možné? Ptal se Milgram a vymyslel, jak problém rozlousknout. První ze svých kontroverzních pokusů provedl na začátku 60. let na Yale University a výsledky šokovaly i jeho samotného. K experimentu mu posloužil generátor proudu a dvě oddělené místnosti.

Testovaný subjekt měl za úkol trestat osobu v druhé místnosti elektrickým šokem za každou špatnou odpověď. Napětí bylo odstupňováno od 15 do 450 voltů a Milgram si dělal poznámky, kam až je testovaný subjekt schopen v trestání zajít. Ačkoliv se z druhé místnosti ozývaly rozličné reakce, ničím neobvyklým nebylo bušení na stěnu či dokonce skličující ticho, experiment dokončily přibližně dvě třetiny účastníků.

Do zmiňovaného projektu se zapojily dobrovolně čtyři desítky mužů ve věku od 20 do 50 let. Inzerát s poptávkou po pokusných osobách vyšel v místních novinách, slibovaná odměna činila 4 dolary. Dobrovolníkům bylo vysvětleno, že se jedná o experiment, který má objasnit souvislost mezi trestem a pamětí. Milgram provedl experiment v různých modifikacích později ještě několikrát. A, jak se očekávalo, dost lidí tím pobouřil.

Zvrácený experiment

Pokus byl nastaven pro tři role: učitele, žáka a experimentátora. Experimentátor instruoval dobrovolníka v roli učitele, že může z experimentu v jakékoli jeho fázi odstoupit, že není nutné dojít až do konce. Zdůraznil mu také, že elektrické šoky mohou způsobit žákovi velkou bolest, ale neměly by mu ublížit a způsobit trvalé následky. Pak jej usadil před přístroj, prostřednictvím kterého měl dávat žákovi elektrické šoky. Byla na něm třicetistupňová škála, u vyšších hodnot bylo uvedeno „Nebezpečí: kritický šok“ a u 450 voltů pak „XXX“. Děsivé, že?

Žák měl doplňovat vhodná slova do páru a pokud se spletl, měl být potrestán šokem. A teď to nejdůležitější. Celé to bylo zinscenováno, generátor elektrických šoků sice vypadal realisticky, ale jednalo se jen o imitaci. Že žádné elektrické šoky nedává, to však učitel nevěděl. Věděl to pouze žák, který byl pomocníkem experimentátora.

Zinscenované bylo samozřejmě i losování, během kterého se určovaly role jednotlivých aktérů. Ze zmanipulovaného výběru vyšel vždy dobrovolník jako učitel a pomocník experimentátora jako žák - „oběť“. Žák byl v podstatě herec.

Není divu, že žák odpovídal naschvál špatně, aby mohl učitel jednat. Intenzita šoků se stupňovala. Postupně přicházel na řadu i experimentátor, jeho úlohou bylo přimět učitele k poslušnosti, pokud se z nějakého důvodu zdráhal pokračovat. „Prosím pokračujte,“ říkal například. Někdy i přitvrdil a formuloval rozkaz jasněji: „Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat!“

A učitelé ve většině případů v trestání žáků pokračovali, a to navzdory tomu, že žák začal nejprve naříkat (při 75 V), křičet, že to bolí (při 120 V) a nakonec zoufale křičet (při 270 V). Při dosažení napětí 300 V žák v bolestech oznámil, že už nebude pokračovat. Odpovědí examinátora bylo, že mlčení je špatná odpověď, kterou je třeba potrestat. A většina dobrovolníků trest také vykonala. Není divu, že byl Milgram kritizován za neetičnost výzkumu; podle některých hlasů mohl způsobit nevratné problémy se sebeúctou a vystavil dobrovolníky až příliš velkému stresu. Svůj účel to ale splnilo.

Zde si můžete přečíst první díl z cyklu kontroverzních psychologických experimentů o nechvalně proslulém vězeňském experimentu profesora Zimbarda.


Komentáře