Zlo je v každém z nás: nechvalně proslulý experiment profesora Zimbarda musel být předčasně ukončen – G.cz
Vyhledávání

Zlo je v každém z nás: nechvalně proslulý experiment profesora Zimbarda musel být předčasně ukončen

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Profesor psychologie Philip Zimbardo splašil několik dobrovolníků a provedl s nimi jeden z nejkontroverznějších psychologických experimentů v historii. Rozdělil dobrovolníky na dvě skupiny – vězně a dozorce a pak sledoval, co se bude dít. A dělo se toho hodně. Tzv. Stanfordský vězeňský experiment musel být po několika dnech kvůli přílišné brutalitě dozorců předčasně ukončen. A snad právě proto si získal takový věhlas a zapsal se do učebnic psychologie.

Václav Roman
Václav Roman 30.9.2018, 10:08

Experiment, který měl být původně dvoutýdenní, musel být odpískán po pouhých šesti dnech, ani ne v polovině. Nebylo zbytí. Šikana ze strany dozorců se stupňovala a vězni z toho byli čím dál více frustrovaní. Vygradovalo to vzpourou, kterou dozorci řešili zabavením postelí. Později vtrhli mezi rebely s hasícím přístrojem, který se nezdráhali použít. Pak vězně zajistili, vysvlékli do naha a pohrozili jim, že pokud se nezačnou chovat podle pravidel, nemají počítat s večeří. V ten moment už se na to Zimbardo nemohl dál dívat a zatáhl za záchrannou brzdu.

Co se stalo ve Stanfordu?

Profesor Zimbardo prožil dětství v prostředí drsného newyorského Bronxu, kde o násilí nebyla nouze. Snad vzpomínky na toto období života jej vedly k tomu, že se začal věnovat výzkumu antisociálního chování. Prostřednictvím Stanfordského vězeňského experimentu se pokoušel přijít na to, jak se z dobrého člověka stává pod vlivem okolí násilník. Hledal odpověď na otázku, kde se v lidech bere zlo. Studoval tzv. Luciferův efekt, který získal pojmenování na základě příběhu o přeměně nejoblíbenějšího božího anděla Lucifera v Satana. Měla za tím stát pýcha a neposlušnost vůči Bohu.

Ale zpátky k experimentu, který započal 14. srpna 1971. Profesor Zimbardo získal grant na sledování antisociálního chování, většina z těchto peněz měla padnout na odměny dobrovolníků. Těch se do projektu zapojilo celkem 24, přičemž každý z nich měl slíbeno 15 dolarů na den. Když dosadíme poslední proměnou, kterou je plánovaná délka trvání experimentu, lehce se dopočítáme, že tato položka rozpočtu činila 5 040 dolarů.

Dobrovolníci byli rozděleni na dvě stejné skupiny, 12 z nich se stalo dozorci, 12 vězni. Původně chtěli být všichni vězni, což profesora Zimbarda až zase tolik nepřekvapilo: „Není vyloučeno, že se jednou stanou z rozličných důvodů skutečnými vězni. Tady si mohli vyzkoušet, jak by v takové situaci reagovali. Že by jednou pracovali jako dozorci, považuje většina z nich za nereálné.“ A tak se losovalo. Rozhodla mince. Není od věci zmínit, že krátce po rozlosování zatoužila většina vězňů po roli dozorců. Nejen život, ale i experimenty jsou plné paradoxů.

Experiment a trest

Dobrovolnici v roli vězňů byli zatčeni opravdovými policisty, jako kdyby spáchali skutečný trestný čin. Byli obviněni z vloupání a ozbrojené loupeže, dozvěděli se svá práva a byli přivedeni do prostor vězení. A zde začíná experiment. Jednalo se o experimentální vězení zbudované ve sklepení Katedry psychologie Stanfordovy univerzity. Vězně zde měli trávit 24 hodin denně, dozorci se střídali po osmihodinových směnách.

Zimbardo zmiňuje, že dozorci neprošli žádným dlouhým školením, prostě jim bylo nakázáno, že mají udržovat právo a pořádek. „Bez násilí vůči vězňům,“ dodává profesor psychologie.

Vězni měli cítit bezmocnost, neměla však být nalomena jejich důstojnost, což se ale stalo záhy poté, co byli uvězněni. Dozorci jim nařídili, ať se svléknou do naha. Poté je podrobili postřiku, proti vším údajně. Nezdráhali se žertovných narážek na adresu jejich genitálií.

Následovalo seznámení s předpisy. Vybíráme namátkou: dozorce museli vězni bezpodmínečně oslovovat „pane dozorce“, vězni mezi sebou se museli oslovovat čísly. Bylo zakázáno mluvit o situaci, v které se nacházeli, jako o „experimentu“ nebo „simulaci“. Završovalo to sedmnácté pravidlo, které znělo: „Neuposlechnutí některého z uvedených předpisů bude trestáno.“

Snad nejhrůznější ze všeho bylo pravidelně se opakující přepočítávání, které mělo původně sloužit k tomu, aby si vězni zvykli na svá čísla, ale jejich průběh nabýval čím dál děsivějších podob. Vězni museli například svá čísla vyzpívávat. Kdo to neuměl a zpíval falešně, byl nucen dělat kliky. Někdy dávali dozorci za prohřešek jednotlivce (například úšklebek) trest celé skupině vězňů.

Všichni se do svých rolí vžili natolik, že ani pocit frustrace, nezpůsobil to, že by z experimentu kdokoliv na vlastní žádost odstoupil, na což měl každý z nich právo. Profesor Zimbardo inicioval vytvoření „výboru pro stížnosti vězňů“, na kterém si mohli vězni postěžovat na své dozorce. Nenechali na nich nit suchou. Týrání, verbální i fyzické napadání, špatná strava… Situace se nelepšila, několik dobrovolníků – vězňů se zhroutilo a bylo podmínečně propuštěno.

Než profesor Zimbardo experiment nadobro ukončil, dočkal se kruté podívané, když dozorci nutili vězně provádět kopulační pohyby. „Experiment skončil. Můžete odejít ještě dnes,“ zaznělo z Zimbardových úst a nechvalně proslulý experiment se stal minulostí.

A zde si přečtěte o případu slezského vampíra Zdzislawa Marchwického.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu