Deset let je v mnoha ohledech dlouhá doba. Je to například nejdelší ústavou vymezené období, ve kterém může působit v úřadu prezident ČR. Za jednu dekádu se člověk dokáže prokousat od ukončení základního vzdělání k vysokoškolskému titulu, za stejnou dobu proběhnou tři mistrovství světa a dvě mistrovství Evropy ve fotbale (či naopak). Za deset let dokáže nadržený bigotní katolík zplodit po jednom až 13 dětí a průměrný pes prožije tři čtvrtiny svého života. V kultuře, módě, historii, vědě, technologii apod. dokáže toto období oddělit úplně protichůdné tendence. V kontextu živého hudebního průmyslu je desetiletí až téměř zázrak. Jak by řekl Dr. Manhattan „vzduch, který se samovolně promění ve zlato".  

  Samotný fakt, že se festival Mighty Sounds těchto kulatých narozenin dožil, mě naplňuje úžasem a zároveň pocitem, že čas ubíhá kurevsky rychle. Donekonečna se opakující cyklus celoročních příprav, třídenního orgasmu hraničícího s nervovým kolapsem a následného postkoitálního syndromu tak nějak usměrňuje můj jinak velmi chaotický režim do systému, který funguje lépe než jakýkoli kalendář. Kolega Brezina surfuje touhle dobou na jakovi kdesi v Himalájích, takže máme v redakci trochu průvan, což nabourává mé tradiční pofestivalové poflakování se. A proto teď v půl čtvrté ráno – za příšerného dusna a zvuků 17 let staré desky Aerosmith – sepisuji epilog možná nejdůležitější dekády svého života. Po klávesnici mi přebíhají siamské kočky milovaného kolegy a přítele Marcela Musila, který se bohužel této události jen o pár měsíců nedožil.   Dropkick Murphys   Klávesista z mojí nové kapely, který krátkodobě posílil tým pro ‚perný měsíce‘ posledních příprav a na místě fungoval jako produkční asistent, dnes do virtuálního prostoru sociálních sítí vyslal srdceryvný vzkaz. V něm tak nějak sumarizuje, jak to u nás všechno chodí, takže jej zde z části odcituji: „Kdyby to v každý práci profesionálně fungovalo a lidsky klapalo tak jako na MS, tak bych nebyl takovej línej čůrak... takže ještě jednou díky všem, omlouvám se, že mluvím moc rychle do vysílačky a že používám moc sprostých slov a "vole". Uteklo to jak letní tábor na speedu... teda, vy víte jak to myslim. Nemam rád lidi tak nějak obecně, ale vás miluju, aspoň chvilkama."   The Force is strong with this stage!   Možná by se slušelo napsat, co se povedlo a co se podělalo: - že v posledních letech všemi vzývaný norský meteorologický ústav znovu potvrdil, že ve skutečnosti stojí za vyližprdel; - že nejmenovaná britská kapela, která se na MS již podruhé v historii rozpadla, měla v požadavcích mou polonahou podepsanou fotku a že jsem jí opravdu dodal; - že stížnosti na mobilní záchody mají více společného s uměním návštěvníků srát během stavu výrazné intoxikace než s počtem či častější sanitací; - že jsem se v neděli ožral tak, až mě museli odvést do taxíku; - že 2500 Němců, běžících po závěrečném hvizdu mistrovství světa atakovat naše bary, připomínalo válečnou vřavu starověkých germánských kmenů; - a že skoro všechny kapely přijely (a skoro všechny včas) a téměř všechno šlapalo jako nikdy předtím, a tudíž jsme hlavně díky usilovné a svědomité práci mých kolegů a obrovské podpoře letitých i nových fanoušků nakonec opravdu uzavřeli jednu etapu v úctyhodném stylu. Avšak momentální sentimentalita mi velí ohlížet se spíše za těmi deseti lety než za třemi dny minulého týdne, a tak toho prozatím nechám.   Ciao a tutti belli e brutti! –  "Sometimes truth is stranger than fiction" (Mark Twain)