Pak auto zastavuje, slyším otevírání kufru. Šmátrají po mně ruce a kontrolují, jestli lepenka kolem nohou a pusy nepovolila. A zase klapne víko od kufru a je ticho. Zvenku občas slyším projíždět vlak, a taky lidské hlasy a kroky. Zřejmě stojíme někde u nádraží. Ale zevnitř auta už není slyšet nic. Ani mobil, ani hlas nebo chrápání mého únosce. Střídavě bdím a upadám do bezvědomí. Kdykoli se probudím, začnu se nekontrolovatelně třást zimou. Ale jsem tak ztuhlá, že se jinak nemůžu pohnout ani o píď.

Místo činu (Foto: Police Scotland)

 

Můžu hýbat jenom pusou a jazykem. Nakonec se mi podaří zbavit se soustředěným pohybem rtů lepenky na puse. Chci si rty trochu navhlčit jazykem, ale ten je úplně vyschlý, drsný a lepkavý. Zjišťuju, že deka, kterou mám utaženou přes hlavu a kolem těla, je studená a vlhká. Asi od toho, jak jsem se počurala. Ale je to tady to jediné, čím můžu po několika dnech zahnat tu ukrutnou žízeň.

Pak se zase jednou probudím a všude je divné ticho. Žádné vlaky, žádné hlasy, žádné kroky. Napadá mě, že jsou asi Vánoce. Přemýšlím o svých rodičích a sourozencích a chce se mi brečet. Ale nejde to, nemám na slzy v těle dost vody. A zase usínám.

Najednou slyším hlasy hodně blízko auta. A taky klepání na kapotu. ‚Tady policie, je někdo uvnitř?‘ Z posledních sil zasípám: ,Prosím, pomozte mi!‘ Ozve se rána, jak někdo urazil zámek od kufru. Něčí ruce mi sundavají deku z hlavy. Řvu bolestí, jak mě ostré světlo řeže do očí. A pak zařvu znova, když mě policajti zbavují lepenky a snaží se mě narovnat.

Celou tu dobu, co jsem ležela jako skrčenec v kufru, jsem žádnou bolest necítila, ale teď si to moje ztuhlé svaly a klouby vynahrazují – při každém sebemenším pohybu mi tělem projíždí ostrá bolest. Je tak hrozná, že omdlívám a probouzím se až v nemocnici.“

 Amatérský snímek pořízený mobilem při úspěšném zakončení vyprošťovací akce (Foto: thesun.co.uk)

 

Magdalenin únosce, Justice Ngema, je tou dobou s rodinou své dívky a slaví Vánoce. Magdalene nechal zamčenou a svázanou v kufru už pět dnů předtím. Vyluxoval její konto, kde byly tři tisíce liber. Po Magdalene bylo vyhlášeno pátrání už 19. prosince, když nedorazila do práce a kolegové zjistili, že není doma a že zmizelo její auto, červený Opel.

To se nakonec podařilo vypátrat až o sedm dní později, zaparkované u výpadovky poblíž železniční stanice v Airdie, asi třicet kilometrů od domu Magdalene. Kdyby ji objevili o pár hodin později, a hlavně kdyby si před svým únosem nedala tu vydatnou snídani, už by ji asi nenakládali do sanitky.

Justice Ngema byl dopaden až o několik týdnů později. Ve Skotsku byl totiž ilegálně a používal pas svého bratra. Ale díky tomu, že vybíral peníze na ukradenou kartu a taky s ní platil v obchodech nákupy vánočních dárků, se podařilo získat jeho popis. Byl odsouzen na osm let bez možnosti zkrácení trestu a k následné deportaci do Jihoafrické republiky. Magdalene Makola k němu dnes necítí žádnou zášť, ale je jí ho líto.

Magdalene Makola půl roku po únosu líčí své zážitky v televizi (Foto: BBC Live Broadcast Footage)

 

„Spíš jsem ztratila důvěru ve své kamarády. Od nepřítele, který vás chce okrást, nečekáte dobré chování ani soucit. Ale spousta mých kamarádů se při mém pohřešování i po něm nestarala ani tak o to, jak mi je, ale jak se co nejvíc zviditelnit v médiích. A to mě štve daleko víc, než že se mě nějaký zoufalec snažil připravit o peníze a o život,“ shrnula Magdalene svůj pohled pro stanici BBC o půl roku později v létě 2009.

Loni zhruba týden před Vánoci vystoupila Magdalene v televizi znovu – tentokrát na britském křesťanském kanálu UCB (celý pořad v originále si můžete přehrát zde):

A loňské Vánoce pobouřila část britské veřejnosti zpráva, že do čela kampaně proti domácímu násilí vybrala vězeňská správa z řad svým svěřenců Justice Ngomu (kterému do konce trestu a deportaci zpět do vlasti chybí ještě dva roky). Případ Magdalene Makoly tak znovu u příležitosti svého šestého výročí proběhl tamními médii.

 

A jestli si chcete přečíst ještě jeden zajímavý příběh, TADY je článek o muži, který přežil požár metra.