Poslední dobou ráno vstávám s tím, že mám hrůzu pustit si zprávy v televizi, otevřít noviny. Ano, možná vám to může připadat trochu jako protimluv, když sama v médiích působím, ale znáte to "doma není nikdo prorokem." Přiznávám, že někdy mám i vztek na to, že pomalu jediné, co se ze sdělovacích prostředků dozvím je, kolik lidí Covidem-19 onemocnělo, kolik jich je v nemocnici či dokonce zemřelo. Ne, nechci současnou situaci vůbec zlehčovat, moc dobře si její vážnost připouštím a uvědomuji a ano, informovat je hlavní smysl médií, ale je opravdu nutné zabývat se pouze jedním tématem a ještě ho uchopit často tak, že slabší jedinci dostávají pomalu infarkt nebo přemýšlí, zda žít má vůbec ještě smysl, když se přece blíží ta apokalypsa, jak je do nás ze všech stran huštěno? Vím, je to řečnická otázka.

Když zůstaneme u tématu "nemoci a zdraví," tak snad nikdo nezpochybňuje, že je zde i dalších x vážných diagnóz, které si rok co rok, a to již po hodně dlouhou dobu, vyžádají oběti na životech. Akorát se o nich nyní nemluví, nejsou tolik v kurzu, ale to nic nemění na tom, že ze světa určitě nevymizely.

Bohužel, musíme do toho započítat i onemocnění duševní, která mohou jedince dovést až k sebevraždě. Statistiky uvádí, že v Česku ročně zemře vlastní rukou více než 1 300 osob. Dost alarmující, že?

mohlo by vás zajímat

Domácí násilí se obtížně ohlašuje, prokazuje a odsuzuje. Často je to slovo proti slovu, říká psycholog Radek Ptáček

Den 10. září patří právě prevenci v této oblasti, připomínáme si Světový den prevence sebevražd. S psychologem Radkem Ptáčkem jsme si proto povídali o tom, jak se negativním zprávám bránit, zda to vůbec lze a jak si uchovat tzv. zdravý rozum. Protože "zdravé tělo" se "zdravým duchem" jde přece ruku v ruce.

A mraky si plují

Máme kolem sebe doslova příliv negativních zpráv, jsme zahlcení informacemi. Jak si je tzv. nepřipouštět? Lze to vůbec?

Žádná zpráva nemá implicitně danou valenci. Tzn. sama o sobě není ani pozitivní ani negativní. Význam jí přisuzujeme až my. Na základě naší zkušenosti, na základě vztahu ke zdroji informací (zda ho vnímáme jako důvěryhodný nebo nikoliv), na základě toho, jak informaci vnímá mé okolí, a samozřejmě na základě další řady faktorů.

Důležité je to, že emoční náboj, tedy i to, jak si informace připustíme, máme ve vlastních rukou. No, nicméně to je spíše teorie a v reálném životě tyto procesy „jakoby“ běží nezávisle na naší vůli. To je zčásti pravda, protože emoce jsou ovládány evolučně nejstaršími částmi našeho mozku, které jsou na naší vůli dosti nezávislé. Měli bychom tedy trénovat schopnost rozhodovat si o tom, co do svého vnitřního světa pustím a čím se nechám ovlivnit. Je to těžké, ale jde to. Můžeme to připodobnit tomu, jak vnímáme mraky na nebi. Ty si prostě plují a my s tím nic nenaděláme. Můžeme se rozčilovat, že je moc zataženo nebo naopak, že je bezmračné vedro, ale to je všechno. Můžeme se také rozhodnout, že mraky na nebi (tedy to, co se děje ve vnějším světě), na naši náladu nebudou mít vliv. Vaše nálada může být buď „vláčena“ tím, co se kolem děje nebo aktivně směřována, kam chcete vy. Někdy je to snadné, jindy těžší, ale jde to.

Která skupina je negativními informacemi nejvíce ohrožena?

Ohroženi jsou především ti, kteří z nějakého důvodu neumí s informacemi, kterými nás zahlcuje mediální svět, pracovat. Tedy především děti a senioři. U těchto skupin pozorujeme zvýšenou náchylnost k nekritickému přijímání informací tak, jak přicházejí a nižší schopnost a potřebu ověřovat si relevanci zdroje.

Jak vysvětlovat nepříjemné zprávy dětem?

Stejně jako vysvětlujeme jiné věci. Důležité je, aby rodič do vysvětlování nepromítal své vlastní obavy a nejistoty. Ty děti vnímají velice intenzivně. Důležité je, abychom dětem vysvětlili věci, které se aktuálně kolem nás objevují čistě věcně a emočně neutrálně. Je to stejné, jako když dětem vysvětlujeme, proč je večer tma a přes den světlo.

Tma ani světlo nejsou v principu špatné ani dobré. Prostě se dějí. Úplně stejně musíme naložit se současnou situací. Věcně popsat, co je to nemoc, co jí způsobuje a jak se proti ní chráníme. Když dítě uvidí, že rodič to má v hlavě srovnané a k situaci přistupuje věcně, bude se stejně chovat i dítě. Zatímco nás dospělé mohou například roušky štvát, děti to při vhodném podání přijmou jako něco samozřejmého, o čem dále ani nepřemýšlí. „Prostě se to tak teď dělá a konec.“ Děti v tomto smyslu mají lepší schopnost hledět na věci kolem sebe, jako na „mraky na nebi“, než my dospělí. Nemají ještě dostatek zkušeností, ale ani potřebu nutně kolem sebe všemu rozumět.

Vypořádávají se se stresem a negativitou děti lépe nebo hůře než dospělí? Jak je chránit?

Každý z nás se rodí s určitou dispozicí zvládat stres, ale doslova od prvních dnů života tuto dispozici rozvíjíme a získáváme k ní i tzv. „strategie zvládání stresu“. Ty se dítě nejprve učí pozorováním svých rodičů. Vidí, jak máma s tátou reagují na náročné situace a jak je řeší. Později se toto učí též od svých vrstevníků nebo jiných osob, se kterými přichází do styku. Nicméně zjednodušeně můžeme říci, že schopnost dítěte zvládat náročné situace je odrazem této schopnosti u rodiče. Když je rodič v pohodě, dítě také, a naopak.

Je nutná konkrétní pomoc

Stoupá počet lidí s psychickými problémy, a to i v souvislosti s aktuální pandemií?

Z některých studií skutečně vyplývá, že se zvyšuje počet osob s úzkostně depresivní symptomatologií. V mnoha případech to bohužel není jen z důvodu „špatně zpracovaných informací“, ale reálných příčin – ztráta práce a příjmů, které daného jedince uvádějí do existenční nouze. Zde bohužel pouze psycholog nebo psychiatr nepomůže, ale je nutná konkrétní pomoc, která pomůže těžkou životní situaci zvládnout.

mohlo by vás zajímat

Co na tom JetSurfu je aneb Vlastní zkušenost je nepřenositelná

Teď si trochu kopnu do vlastních řad - jak velkou roli podle Vás hrají média?

Zcela zásadní. Media lidem doslova „nalévají“ do hlavy lidem to, o čem budou přemýšlet, čeho se budou bát nebo co pustí ze zřetele. V posledních měsících jsme pozorovali a bohužel stále pozorujeme to, že většina médií – ať domácích nebo zahraničních věnovala téměř bezvýhradnou pozornost problematice COVID-19. A nepřestává. Člověk mohl nabýt přesvědčení, že žádné jiné problémy neexistují. Život ale běží dál a my musíme řešit více či méně závažné věci. Nicméně média vytvořila svět, ze kterého se všechny problémy vypařily a zůstal jen COVID-19. To zcela jistě velmi posílilo úzkost a nejistotu u velkého množství lidí.

Jak pečovat o své vlastní duševní zdraví?

V základu vždy stojí prevence. Ve složitých a vypjatých situacích pouze sklízím to, jak jsem o své duševní zdraví doposud pečoval. Problematice duševního zdraví dnes rozumíme podstatně lépe než kdykoliv jindy. Víme, že duševní zdraví není jen vágní pojem, které je pro mnohé z nás neuchopitelný, ale je to něco konkrétního, co je úzce a neoddělitelně propojeno s tělesným zdravím. V tomto smyslu je lépe hovořit o „péči o sebe“ než o duševním zdraví. A péče o sebe začíná u elementárních věcí – dostatečně se vyspat, jíst převážně zdravé potraviny, dostatečně se hýbat, najít si chvíli pro vlastní záliby a důsledně pečovat o vztahy s blízkými lidmi – rodinou i přáteli. To je úplný základ, který zvládne každý. Cokoliv k němu přidáme, nás jen posílí.

Děkujeme za rozhovor, pane profesore.