Filmové trilogie. Je mnoho důvodů, proč je filmaři točí a je mnoho způsobů, jak je točí. My se dnes podíváme na trilogie vpravdě kultovní, ale zato (nebo možná spíš právě proto) nekonečně diskutované, a to nejen v té základní rovině, jestli jsou dobré, nebo špatné.
Proč se točí trilogie?
Jedna, dvě... A není to málo, Antone Pavloviči? Magická trojka působí na lidi od pradávna, a tak není divu, že je i pro filmaře a filmové producenty zásadní. Existuje řada příběhů, které podle jejich tvůrců na stříbrném plátně nešlo odvyprávět během jedné dvouhodinovky. Ne vždy je to ale vůle režiséra a scenáristy, celou záležitost „protahovat“.
Jedním typem filmových trilogií jsou adaptace literárních děl, které už někdo na tři díly rozdělil. Filmaři s látkou pracují různě, většinou se ale drží toho počtu filmů, kolik dílů má i předloha. Někdy je to ale specificky jinak. Někdy má režisér, který dostane do ruky útlou knížečku, pocit, že je v ní toho tolik, že to musí natáhnout na tři filmy. Někdy ho k tomu nutí peněz chtivé studio. A někdy obojí. Ano, modří už vědí, že teď narážíme na Hobita Petera Jacksona, kterému minimálně jeden film opravdu citelně přebývá. Když pomineme všechny nedostatky, které fanoušci J. R. R. Tolkiena snímku vyčítají, kdyby Jackson natočil Neočekávanou cestu a Šmakovu dračí poušť a Bitvu pěti armád spojil v jeden snímek, vůbec nic by se nestalo. Naopak, celé sérii by to výrazně pomohlo, protože by ji to zbavilo řady hluchých, nudných míst a tvůrci by děj nemuseli vycpávat smyšlenými postavami a jejich nesmyslnými příběhovými linkami.
No. Pak jsou tu samozřejmě případy, kdy tvůrce přijde se skvělým, skoro až revolučním nápadem na film, ale nikdo mu moc nevěří, že to fakt uspěje. Jenže ono uspěje. A to se pak ti, kdo zprvu pochybovali, mohou přetrhnout, aby okamžitě vznikl druhý, a zároveň s ním nejlépe třetí film. To je třeba příklad kultovního Matrixu, kde jednička sama o sobě bezesporu obstojí a je legendou, ale dvojka a trojka, které šly do kin s půlročním rozestupem, za původním filmem pokulhávají co do příběhu a celkové kvality tolik, že už ho nevidí ani z dálky.
Historie kinematografie nás přesvědčila, že nejlepším způsobem, jak dělat trilogii, je držet se ústředního motivu, pečlivě vypozorovat, co funguje a jinak točit vlastně úplně samostatné snímky, ideálně i žánrově rozličné. Jedním důkazem za všechny budiž vetřelčí trilogie. Tři slavní režiséři, tři osobití tvůrci, tři úplně jiné filmy – gotický horor, akční sci-fi a thriller – ale jeden hlavní záporák a jedna hlavní hrdinka, kteří tím vším spolu proplouvají. Krásná práce!
O něco podobného se pokusila i původní trilogie Jurského parku, kde Steven Spielberg vzal to nejlepší z jedničky, vyhodil filozofický rozměr a po sci-fi s etickým přesahem natočil hláškami napěchovaný, čistokrevný blockbuster. Bohužel, pak přišel Jurský park 3, který v nastaveném vývoji série nepokračoval a jen okopíroval jedničku, a to navíc tak tupě, že vedle ní vypadal jako nějaká studentská parodie.
Je toho samozřejmě mnohem víc, o čem se filmoví fanoušci baví – třeba nový Star Trek, nenáviděná prequelová trilogie Star Wars, anebo třeba Nolanův Batman, který je pozoruhodný tím, že vrchol trilogie je vlastně jejím prostředkem. Ale o tom zase příště.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
