Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, byl skutečným francouzským, ale i americkým hrdinou. Za oceánem bojoval ve válce o nezávislost, pak se vrátil do vlasti, sepsal Deklaraci práv člověka a občana a pomohl s revolucí. Nakonec ale musel z Francie prchnout a padl do pruského zajetí, v němž pak v pevnosti v Olomouci strávil dva roky, než ho na svobodu dostal Napoleon Bonaparte. V každém ohledu zajímavý člověk.
Hrdina přes oceán
Každá revoluce, každý boj za svobodu, nezávislost a práva má a potřebuje mít své hrdiny. Výrazné tváře, které dokážou oslovit a případně mluvit jménem davů. Gilbert du Motier, známější jako markýz La Fayette, byl přesně takovou silnou persónou, a to nejen doma ve Francii, ale i v Americe. Právě tam totiž po boku svého blízkého přítele George Washingtona bojoval ve válce za nezávislost Spojených států na Velké Británii.
La Fayettův život byl divoký už od malička. Oba jeho rodiče byli příslušníky vysoké francouzské šlechty, jeho otec nicméně padl v bitvě u Mindenu, když byly synovi necelé dva roky. Deset let nato zemřela i La Fayettova matka. Dvanáctiletý puberťák po nich nicméně zdědil obrovské jmění. Jeho zbývající příbuzní ho poslali do vojenské akademie ve Versailles a domluvili mu sňatek s Adrienne de Noailles. Původně dojednaná svatba dala nakonec vzniknout velmi šťastnému manželství, ale o tom později.
La Fayettův tchán se ho pokusil uvést u královského dvora, boháč s krví vojáka to tam ale nesnesl, a tak se dal raději k dragounům. Když pak do Francie dorazila zpráva, že za oceánem vypukla válka o nezávislost, La Fayette dal okamžitě dohromady skupinu dobrovolníků a přes velké protesty své rodiny a manželky vyrazil do Ameriky pomoct Američanům. Francouzi tehdy Američany podporovali finančně, a to velmi, velmi štědře. La Fayette se v Americe spřátelil s Georgem Washingtonem, a to dokonce tak moc, že jej Washington přijal do zednářské lóže a pověřil kongres, aby jej výjimečným rozhodnutím učinil generálmajorem kontinentální armády. Během působení za oceánem se La Fayette rozhodně neflákal, naopak se na porážce britské armády velmi výrazně podílel. Po skončení konfliktu se do vlasti navrátil triumfálně. V Americe ho oslavovali jako národního hrdinu a i francouzský král ho uvítal se všemi poctami. Jenže tomuhle chlapíkovi to prostě nestačilo.
Viva la revolution!
Ve Francii se La Fayette spřátelil s čelními představiteli jakobínů – Dantonem, Maratem a především s Robespierrem. Začal se angažovat v politice a roku 1789 se stal poslancem Generálních stavů, kde důrazně prosazoval, aby se Francie inspirovala americkým příkladem a zamířila od monarchie k republice. Byl to právě on, kdo po dobytí Bastily spolu s Thomasem Jeffersonem, tehdy americkým velvyslancem, „načrtnul“ první verzi Deklarace práv člověka a občana, která byla právě 26. srpna 1789 přijata francouzským Ústavodárným národním shromážděním a dala základ první francouzské ústavě. Rozvážný La Fayette se nicméně poměrně rychle dostal do křížku s radikálními jakobíny a především jejich praktikami. Vrcholem bylo uvěznění krále Ludvíka, se kterým velmi nesouhlasil, načež byl označen za zrádce a musel z vlasti uprchnout. Paradoxní je, že na útěku ho posléze zajali Prusové, aby ho vydali Rakušanům, kteří ho vinili ze zavinění zavraždění francouzské královské rodiny. A tak se velký hrdina dostal do vězení.
To vězení se nacházelo v pevnosti v Olomouci. Za jeho propuštění se přimlouvala řada významných politiků v čele právě s Washingtonem, nic ale nepomohlo. La Fayettova manželka vyjednala alespoň to, že mohla být uvězněna spolu s ním a s jejich dcerami. Zní to možná hrozně, ale když bylo jisté, že La Fayette se z pevnosti jen tak nedostane, to, že tam trávil čas se svou rodinou, mu psychicky velmi pomáhalo. Navíc je potřeba si představovat opravdu spíš zajetí v pevnosti než šílenou hladomornu s mučicími nástroji.
La Fayette měl dokonce povolené zdravotní vyjížďky, přičemž se během jedné z nich pokusil o útěk. Špatně ale pochopil, kde bude čekat kočár, který jej má odvézt pryč, a vydal se na druhou stranu, kde jej pochopitelně dopadli strážní. Nakonec to byl až sám Napoleon Bonaparte, jenž La Fayetta spolu s dalšími francouzskými politickými vězni z Olomouce dostal ven. Napoleon to udělal zčásti i proto, že chtěl legendárního revolučního hrdinu dosadit hned do několika vysokých funkcí. Protože ale markýz s Bonapartem nesouhlasil téměř v žádné z důležitých věcí, všechno odmítl a stáhl se do soukromí na venkov. Aby ne. Na jeden život toho měl za sebou až až.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
