Pomyslnou špičkou regulační pyramidy hazardních her je v České republice zákon o hazardních hrách z roku 2017. Jeho přijetí bylo ve své době nutnou reakcí na dlouhodobou zákonodárnou nečinnost a zejména raketový boom hazardu během „divokých devadesátek“. V mezinárodním srovnání v roce 2011 byla ČR dokonce na vrcholu žebříčku zemí s největším počtem automatů na obyvatele i s největším počtem automatů celkově.

Přijetím nového zákona v roce 2017 jsme se zařadili naopak mezi země s vůbec nejpřísnější legislativou na světě. Klíčovou systémovou změnou bylo zřízení registru osob vyloučených z hazardního hraní, v němž figurují jména hráčů, kteří jsou zadluženi nebo mají stanovenou diagnózu patologického hráčství. S tímto přístupem souhlasí i autor knihy Hazard v České republice David Fiedor. „Nějaká regulace podle mě má smysl – zákaz hazardu ne. Ten vede k přesunutí do šedé zóny, která je neregulovatelná, špatně se hlídá a nejsou z ní příjmy, tudíž dopady jsou negativní,“ uvedl pro Český rozhlas David Fiedor, geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Málokoho asi překvapí, že je hazard soustředěn hlavně do center velkých měst – tedy do prostředí vyznačující se zvýšenou anonymitou. „Prostor, ve kterém žijeme, nás ovlivňuje. Když tedy někdo prochází kolem herny nebo kasina, je mnohem pravděpodobnější, že takový člověk někdy vejde dovnitř nebo bude mít s hazardním hraním nějakou zkušenost. V blízkosti zpravidla bývá zastavárna nebo bankomat, tudíž hráč má možnost vybrat si další finanční prostředky a pokračovat ve hře,“ přibližuje Fiedor geografické zkoumání.

České obce mají možnost již tak přísnou regulaci na svém území ještě zpřísňovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek. A především v posledních letech tak činí intenzivně. David Fiedor ale upozorňuje, že jde o svého druhu dvousečnou zbraň – hraní jako takové je podle něj mylně považováno za sociálně-patologický jev, což je ale dle jeho slov klasickým příkladem záměny příčiny a důsledku. Jak tomu je i v případě jiných závislostí; sociálně-patologickým jevem se hraní stává až v momentě zvýšené a nekontrolovatelné konzumace. Radikální tažení proti hráčství se ale může obcím v mnoha směrech poměrně rychle vymstít.

„K hazardu je přistupováno velmi negativně. Je potřeba odlišit míru participace na hrách, tedy jak moc hrajeme. Pokud je to v malé míře a vnímáno jako zábava, myslím si, že jde o pozitivní věc – jdeme se bavit, podobně jako když jdeme do kina,“ zdůrazňuje geograf a připomíná četné benefity pro městské a obecní rozpočty, které z legálního a regulovaného herního průmyslu plynou: „Například obec Chvalovice na Znojemsku měla v minulých letech z hazardních her 60 % všech daňových příjmů obce. Tím, že je tento komplex kasin umístěn mimo obec samotnou a běžní lidé se s ním nesetkávají, přináší obci jednoznačná pozitiva.“

Důsledkem nulové tolerance, ke které se hlásí i některá z největších českých měst, jako je Praha, Brno, Ostrava nebo Jihlava, se tak každoročně připravují o významné rozpočtové injekce, které pak logicky chybí v jiných oblastech. Někteří adiktologové – například zakladatel sítě K center Ivan Douda – se už v minulosti vyjadřovali ve smyslu, že jednou z oblastí, která tím trpí nejvíce, je právě adiktologická prevence, jejíž zárodky můžeme vysledovat i v regulačních opatřeních samotných kasin, jejichž personál je proškolen k poskytnutí pomoci patologickým hráčům. Představitelé obcí však povětšinou argumentují ochranou obyvatelstva. Nicméně to se v době rozmachu on-line kasin a nejrůznějšího sázení přes internet jeví být naivní představou, neboť zavření kasina není v dnešní době pro patologické hráče žádnou překážkou. Ačkoliv je evidentní, že centrum města přehlcené hernami a kasiny není ku prospěchu ani dobrou vizitkou, představy obcí o nulové toleranci jako definitivním řešení jsou často dokladem prostého faktu, že nadměrná jestřábí regulace v určitém momentě ztratí svůj smysl a stane se naopak kontraproduktivní.

„Když zpravidla velká města nějakým způsobem regulují hazard, nedochází k tomu, že by bylo celkově v republice hazardu méně. Dochází pouze k přemístění do okolních obcí, které z toho mají příjem. Je tomu tak například v Českých Budějovicích, Jihlavě či Brně,“ uzavírá David Fiedor. Proto by si měla města, která si aktuálně lámou hlavou s tím, jak regulaci hazardu nastavit co nejefektivněji, nejdřív zodpovědět otázku, kde konkrétně národní legislativa na jejich území selhává, a tímto směrem pak upřít pozornost a vyvinout snahu o zlepšení. Myšlenka, že absolutní zákazy vše zázračně vyřeší, se navíc v různých proměnách objevovala už v minulosti a v drtivé většině případů spektakulárně selhala…