Jeanne-Antoinette Poisson, markýza de Pompadour. Tak znělo celé jméno legendární milenky francouzského krále Ludvíka XV. Historické prameny uvádí, že se 8. prosince 1744 onou milenkou stala. Sice nevíme, do jaké míry se tomuto přesnému datování dá věřit, protože jako zásadní se pak uvádí až jeden konkrétní ples o pár měsíců později, ale to nic nemění na tom, že si tato dáma zaslouží naši pozornost. Třeba už jen proto, že dala světu jednu z nejoblíbenějších kabelek, které se říká, jak také jinak, pompadourka.
Krásná po matce, otec nejistý
Malá Jeanne se rozhodně nenarodila úplně se zlatou lžičkou v puse. Na svět přišla v Paříži 29. prosince 1721 jako Jeanne-Antoinetta Poisson. Za její rodiče jsou považovaní měšťan Francois Poisson a Luisa-Madelein La Motte. Matka je samozřejmě jasná, ale u otce už to tak jisté není. Podle některých jím byl finančník Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem, což ještě přiživuje jeho zájem o další osud malé Jeanne. Ta zdědila krásu po matce. Matčin otec tehdy zásoboval invalidovnu pšenicí. Luisa-Madelein si byla svých půvabů náležitě vědoma.
Mohla sice získat na tu dobu slušné vzdělání a stát se pak placenou společnicí v některé ze zámožných francouzských rodin, to se jí ale k nelibosti otce moc nechtělo. Naopak se snažila zúročit své půvaby, jak se dalo. Stala se raději „une femme galante“. Co si pod tímto pojmem představit – označovaly se tak ženy, které živila právě jejich fyzická přitažlivost. Jedním z jejích milenců byl dokonce tehdejší ministr války Claudius de Blanc.
Asi nikoho nepřekvapí, že to rodině radost nedělalo a rozhodla se nezdárnou dceru provdat. Což se jim i povedlo. Jako manžel jí byl vybrán právě Francois Poisson, který se z tkalce dokázal vypracovat na obchodníka. Ani sňatek ale jeho ženě nebránil v dalších milostných avantýrách, a proto je i Francoisovo otcovství trochu sporné. Manželství bylo určitě poznamenáno i tím, že se živitel rodiny dostal do finančních problémů. Jeanne-Antoinette tak byla raději poslaná do kláštera k voršilkám, kde měla získat vychování a vzdělání. Z kláštera se vrátila v roce 1730. V té době již rodiče žili odloučeně a do hry vstupuje právě hodný „strýček“ Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem, který vzal její další osud do rukou.
Hodný strýček
Jeanne-Antoinette oplývala nespornou krásou a půvaby. Dokonce se říká, že její kariéru královy metresy předpověděla věštkyně, a doma jí přezdívali „královničko“. Ona se ale každopádně v roce 1741 provdala za příslušníka nižší šlechty Charlese-Guillauma d´Etiolles, což jí otevřelo další dveře mezi vyvolené. Manžel byl Tournehemovým synovcem a oni se tak stali jeho dědici. Manželé měli dvě děti, syn ale bohužel zemřel ani ne v roce. Po něm se narodila dcera Alexandrina. Mladá šlechtična si užívala společenského života nejen na panství Etiolles, které leželo v sousedství královských pozemků, ale také v Paříži. Očarovalo ji divadlo a jedno dokonce založila i na svém panství.
Jeanne byla nejen krásná, ale oplývala duchaplností, uměla se obléknout. Prostě s ní nebyla nuda. Muži se v její přítomnosti cítili velmi dobře. A ona sama si rozhodně nekladla malé cíle – měla políčeno na samotného krále Ludvíka XV.
Osudový ples
S ním se údajně několikrát letmo potkala, ale zásadním pro jejich další vztah se stal až ples králova syna Ludvíka v roce 1745. Pak už události nabraly na obrátkách. O králi se vědělo, že se nudí, že jeho manželství s o sedm let starší Marii Leszczyńskou, dcerou bývalého polského krále Stanislava, ho rozhodně nenaplňovalo. Královský pár spolu sice měl hned několik dětí, ale dědic trůnu se jim narodil až po 4 letech. Královna coby přísná katolička posléze na plnění manželských povinností rezignovala. Ludvíkovi ale bylo pouhých pětadvacet a o sex se rozhodně připravit nemínil. Vyhledával tedy milenky, kterými se nijak netajil, naopak – ty měly u dvora své výsostné postavení, ať se to královu okolí líbilo nebo ne.
Od onoho plesu už to pak mezi králem a Jeanne šlo ráz na ráz. Již pár měsíců poté na Jeanne čekala vlastní komnata v paláci Versailles. Celý proces tedy nebyl úplně zalitý sluncem, muselo dojít k rozluce manželství. No, manžel Jeanne radostí neskákal, ale postavit se proti králi Francie bylo nejen netaktické, ale v zásadě nemožné. Charlese-Guillaume de Etiolles to vzdal. A tak zrodu markýzy de Pompadour nestálo nic v cestě.
Láska, peníze, vliv
Král pro ni vykoupil nejen volný titul, jméno, ale také zámek. Markýza byla představena dvoru. Tam se některým nelíbil její měšťanský původ. Navíc muselo dojít ještě k jedné – zásadní formalitě. Markýza musela být představena královně, k níž ji musela dovést královská princezna. Ludvíkovi se povedlo přemluvit ovdovělou princeznu de Conti, za kterou zaplatil dluhy. V této souvislosti koluje jedna úsměvná historka. Jeden z církevních hodnostářů měl před de Conti prohodit: „To jsem zvědav, kdo je ta prostitutka, která bude ochotna představit takovou ženskou královně.“ Ona pohotově odvětila: „Už víc neříkejte, abbé, jsem to já.“
Král a markýza byli velmi zamilovaní. Ona si užívala života plnými doušky a měla ambice proniknout do politiky. O jejím značném vlivu na krále není pochyb. Navíc se ukázala jako prozřetelná žena. Místo boje s královnou se snažila o jejich dobré vztahy. Královna i její děti jí ale pohrdaly a dávaly to okatě najevo. Markýzu to ale nezastavilo. Dokázala nashromáždit značný majetek. Zámek Pompadour a zámeček Crécy nebyly jediné její majetky. Roku 1748 koupila Elysejský palác, který nechala přestavět. Bez jejího vlivu by nevznikla ani École Militaire (vojenská škola) v Paříži.
Z lásky k přátelství
Vztah mezi markýzou a králem se ale měnil. Z velké části k tomu přispěla skutečnost, že Jeanne trpěla frigiditou. Provázely ji tak obavy, že o krále přijde. Snažila se ho sice neustále rozptylovat jinak, ale králi vášeň chyběla. Svoji milenku dokonce nazval „černou kachnou“, která dokáže přežít v jakémkoliv klimatu, protože její krev se stejně nikdy nerozehřeje. Král tak hledal tělesnou rozkoš jinde a vztah obou se změnil v přátelství, jež trvalo až do markýziny smrti.
I nadále ale žila aktivní život, postarala se o svou rodinu, věnovala se charitě. Měla ráda Voltairea a Rousseaua. Setkala se také s malým Wolfgangem Amadeem Mozartem.
Sbírala sochy a knihy. Zajímalo ji výtvarné umění, malovala. Fascinovala ji móda i porcelán. Dokonce se po ní jmenuje jedna typická barva pro porcelán zvaná „rose Pompadour“.
S jejím jménem je spojená i legendární kabelka zvaná „pompadourka“. Šlo původně spíše o ozdobu – měkký látkový váček uzavřený stažením šňůrky a zavěšený na ruce. Kabelka se brzy stala módou – a jistě nejen proto, že markýza byla favoritkou krále. Tato látková kabelka určená pro „drobnosti a milodary“ byla totiž malým rukodělným uměleckým dílem vytvořeným z textilie a krajek, pošitá korálky a drahými kameny. A přežila v různých podobách dodnes. Sice je trochu větší, ale na půvabu jí to neubralo. Dodnes je vyhledávaným doplňkem například plesových toalet.
Markýza de Pompadour zemřela mladá ve Versailles, a to ve věku pouhých 42 let. Ke konci života byla již velmi nemocná a podlehla pravděpodobně tuberkulóze. Zemřela večer 15. dubna na Květnou neděli 1764. A s ní se uzavřela i jedna celá historická epocha. Její smrt Ludvíka velmi zasáhla. Nechal ji s velkými poctami převézt do Paříže, kde byla i pohřbena. Bohužel i její hrob byl za Velké francouzské revoluce zdevastován.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
