Jak se zbavit nejhorších komunistů?

Přechod od nedemokratického režimu k tomu demokratickému je téměř vždy radikálním krokem. Nová společnost se musí pro úspěšnou transformaci odprostit od své minulosti včetně osob, které byly s předchozím nedemokratickým počínáním spojeny. Asi nejslavnějším příkladem tohoto přetrhnutí vazeb s totalitní minulostí je proces denacifikace, jenž proběhl na území západního Německa po druhé světové válce, byť s ne zrovna úspěšným průběhem. Podobně jako museli Němci zabránit řadě nacistických politiků obsadit důležité posty ve státní správě, i národy východní Evropy musely na počátku 90. let řešit obdobný problém. Československo zvolilo cestu skrz tzv. lustrace.

Výraz lustrace pochází z latinského slova lustracio, které znamená očistění – a přesně o to našim zákonodárcům v roce 1991 šlo. Očistit novou republiku od osob, které se nenapravitelně provinily svou neomluvitelnou účastí na komunistickém bezpráví. Pochopitelně nešlo z veřejného života vyloučit osoby, jež byly pouhými řadovými členy komunistické strany. Při členství více než 1,7 milionů občanů v KSČ by totiž nebylo pomalu komu porevoluční vládnutí svěřit. Lustrace měly tedy zajistit, aby alespoň ti nejaktivnější pohlaváři a ostatní aktéři komunistické zlovůle byli zbaveni možnosti vykonávat určité pozice ve státní správě, kde by mohli poškozovat nově nastolený demokratický režim.

Komunisté proti zákonu dodnes brojí

Přestože většinou z médií slyšíme výraz „lustrační zákon“, ve skutečnosti se jedná o dva různé zákony. Tím prvním, o němž se většinou mluví, je tzv. velký lustrační zákon (z. 451/1991 Sb.), který byl přijat Federálním shromážděním 4. října 1991. Dle tohoto zákona nesměla být osoba, jež se chce podílet na výkonu určitých postů ve státní správě, mezi 25. únorem 1948 až 17. listopadem 1989 příslušníkem či spolupracovníkem Státní bezpečnosti, funkcionářem KSČ od okresního tajemníka výše (s výjimkou období pražského jara) nebo být příslušníkem Lidových milic či členem akčního výboru a prověrkové komise. Osoba, které bylo vydáno negativní lustrační osvědčení, nemůže vykonávat vedoucí funkci ve veřejné správě, armádě, policii, justici, ale také ve veřejnoprávních médiích.

Druhý zákon je pak tzv. malý lustrační zákon (z. 279/1992 Sb.), jenž byl přijat pouze na republikové úrovni Českou národní radou 28. dubna 1992. Tento právní předpis pak rozšiřuje zákaz výkonu funkce ve vedoucích pozicích Policie ČR a Sboru nápravné výchovy ČR (předchůdce dnešní Vězeňské služby). Lustrace se ve vztahu osoby ke Státní bezpečnosti provádí tzv. lustračním osvědčením, které vydává ministerstvo vnitra, a v případě ostatních jmenovaných komunistických orgánů pouhým čestným prohlášením. Svou nevinu na komunistickém počínání ale nemusí pochopitelně dokazovat osoby narozené po 1. prosinci 1971.

Účinnost zákona byla původně stanovena na pouhých 5 let – zatímco Slovensko se po rozpadu federace rozhodlo velký lustrační zákon neprodlužovat (a jeho účinnost tak skončila k roku 1996), u nás byla účinnost obou zákonů nakonec prodloužena na dobu neurčitou. To se stalo trnem v oku českých komunistů, kteří se opakovaně pokouší oba zákony zrušit s tím, že jsou diskriminační. Závěrem je nutno dodat, že ještě dnes, tři dekády od pádu komunistického režimu, ministerstvo nadále vyřizuje okolo tisíce lustračních žádostí každý rok. Počet pozitivních osvědčení ale v průběhu let prudce klesl a před čtyřmi lety obdrželo „lustrační stopku“ pouhých 14 osob.