Četli jste v dětství o Eskymácích, polárnících a zlatokopech? Pak máte určitě někde v hlavě uložen obraz muže sedícího s prutem u díry v ledu. Proč si to nezkusit?
Je to až banálně jednoduché. Prostě jen přijdete na zamrzlý rybník, speciálním nebozezem vyvrtáte do ledu díru o průměru asi dvaceti centimetrů, spustíte tam vlasec s návnadou, a pak už jen čekáte.
V dobrodružných knihách je ale dírkaření často otázkou přežití. „Chytnu, nebo dřív umrznu?“ zní dilema hladového ztroskotance, který se na nekonečné bílé pláni zoufale choulí ve vánici. Docházejí mu síly, tuhnou ruce a svíčka jeho života poblikává. Ryba znamená doplnění kalorií a tím i schopnost dojít se saněmi další stovky kilometrů ke skladišti potravin, k lodi zamrzlé mezi krami nebo k eskymácké vesnici.
I bez povolenky
Právě tohle nás na dírkaření tak přitahuje – můžeme si do něj promítat své dobrodružné sny. V Česku nám ale hrozí tak akorát rýma nebo kocovina. Dírkaření u nás totiž není obstarávání potravy, ale jen a pouze zábava. Je to víkendový mužský rituál společného lovu, doprovázený mohutným popíjením grogu a svařáku. A vlastně už to ani není genderově specifické. Do dírkaření se zapojují i ženy, které by v tradičních severských společnostech někde ve stanu nebo v iglú žvýkaly zvířecí kůže a látaly děravé anoraky nitěmi ze sušených sobích šlach navlečenými na jehlách z rybích kostí.
Až donedávna jste k dírkaření potřebovali povolenku, takže bylo vyhrazeno jen členům Českého nebo Moravského rybářského svazu. Upravovaly ho zákony a vyhlášky – respektive ho spíš zakazovaly. Dírkařit se smělo jen na několika málo k tomu speciálně vyhrazených místech. Pak ale začalo přibývat soukromých rybníků, jejichž majitelé si po získání výjimky ze zákona už pravidla hry určují víceméně sami.
„Před zimou do vody dosazují druhy ryb, které přijímají potravu i pod ledem,“ dočtete se. „Převážně se jedná o lososovité druhy – pstruha duhového a sivena amerického, okouna, candáta, štiku a také jesetery. Kaprovité ryby bývají přes zimní období v útlumu, takže se na jejich braní nedá příliš spoléhat.“
Základem jsou boty
Rybářský lístek nepotřebujete. Majiteli soukromého rybníka jen zaplatíte buď celodenní paušál, nebo za každý ulovený kus. Někde je v ceně půjčení prutu a návnady, jinde mají i stánek se svařákem nebo vyhřátou maringotku. Potřebovat budete už jen teplé oblečení, a to hlavně boty, protože několik hodin postávání na ledu nohy řádně prověří. A taky naběračku nebo sítko, kterým z dírky vyberete ledovou tříšť a v teplotách pod nulou tak zabráníte jejímu zamrzání. Ale to už jsou jen takové finesy.
Dírkaření je nová zimní outdoorová zábava – tím lepší, pokud vedle rybníka dýmá roztopená udírna. Ze najdete Seznam soukromých revírů s možností lovu na dírkách. Na tomhle webu jsou o dírkaření i články a diskuse. Ale pospěšte si, než led roztaje!
Výstraha!
Lov na dírkách je nejpopulárnější v Kanadě, ve Švédsku a Finsku, v Pobaltských státech a v Rusku. Ale taky je tam nejriskantnější, protože na rozlehlých ledových plochách zamrzlých jezer a moří postávají a posedávají často i stovky aaž tisíce rybářů. V březnu 2013 se lotyšském Rižském zálivu utrhla velká kra, na které dírkařilo přes 220 lidí, a začala odplouvat na volné moře. Odstartovalo to mnohahodinovou záchrannou operaci, do které se musely zapojit helikoptéry a vznášedla.
A TADY si přečtěte, jak Greenpeace rýžují prachy ne nesmyslném soucit s velrybami.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
