Loajální generál, voodoo guru či strůjce náboženské revoluce: Realita ne tolik známých autoritativních režimů – G.cz
Vyhledávání

Loajální generál, voodoo guru či strůjce náboženské revoluce: Realita ne tolik známých autoritativních režimů

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Adolf Hitler, Josef Stalin, Mao Ce-tung a další. Všem jim je společné několik věcí. Zaprvé, jen stěží bychom hledali člověka, který by o nich nikdy neslyšel. Zadruhé, každý z nich se zapsal do historie násilí a nenávisti opravdu nevídaným způsobem. Brutalita jimi vedených režimů je pověstná, během času se ale v různých koutech světa objevovali diktátoři a autokraté podobného rázu, kteří tak univerzálně známí nejsou. Tvůrci nové dokumentární série Proč nenávidíme (Why We Hate), který premiérově uvádí Discovery Channel, naznačují, že nenávist není podmíněna ani regionálně, ani personálně. Jedná se toliko o fenomén, který je s lidstvem spjat od nepaměti a při započtení různých proměnných je schopný nabývat i všemožných podob. Jak to v realitě pak vypadá v takových zemích jako je například Burundi, Haiti nebo Írán?

Redaktor
Redaktor 30.10.2019, 11:00

Hideki Tojo (1884–1948)

Když druhá světová válka skončila vítězstvím spojeneckých sil, nadešel čas vypořádat se s hlavními strůjci válečného šílenství. Z popudu amerických vojenských sil a jejich hlavního představitele generála MacArthura zůstal v Japonsku u moci režim císaře Hirohita, jelikož to byla podle Američanů jediná cesta, jak zajistit stabilitu v tichomořském regionu. Válečné zločiny Japonců však našly svého nositele – premiéra válečné éry a vysoce postaveného generála Hidekiho Toja. Tojo, syn příslušníka samurajské kasty, byl již od svého mládí veden k bezmezné loajalitě vůči svému císaři. Nikoho tedy nepřekvapilo, že se dobrovolně podvolil označení za mozek všech zločinů proti humanitě, kterých se Japonsko dopustilo jak před válkou, tak během ní. Motivací mu přitom byl nekompromisní odpor k západnímu světu a konkrétně USA, u jehož zrodu stála především geopolitika této světové velmoci během první čínsko-japonské války o oblast Mandžuska.

Tojo prošel během své profesní kariéry řadou významných postů, mimo jiné byl velitelem vojenské policie Kempetai právě v Japonskem okupovaném čínském území. Nankingský masakr roku 1937 bývá historiky považován za předzvěst druhé světové války a kapitolu japonské historie, se kterou se země dodnes nedokázala přesvědčivě vyrovnat. Japonské působení v čínské metropoli bylo nemilosrdné, prvními na ráně byli čínští vojáci, které Japonci hromadně vyvražďovali, prováděli na nich nelidské experimenty s cílem zdokonalit vlastní bojové techniky, a dokonce se na nich dopouštěli kanibalismu. Když se tímto způsobem zbavili téměř 90 000 vojáků, obrátilo se japonské běsnění proti civilnímu obyvatelstvu města. Japonci pod Tojovým dohledem zabíjeli a znásilňovaly desetitisíce lidí, ženy a děti nevyjímaje. Ironií osudu je, že nankingskou bezpečnou zónu, která měla poskytovat obyvatelům ochranu před japonskou armádou, založil vůdce místní buňky NSDAP John Rabe. Tojo ze své pozice válečného ministerského předsedy zodpovídal i za provoz japonských táborů pro válečné zajatce. Úmrtnost v nich dosahovala téměř třiceti procent, což je činí ještě smrtelnějšími než podobná zařízení v nacistickém Německu. Ve spojení s tolerancí k experimentování na lidech, kanibalismu a zotročování žen za účelem prostituce, se tak Tojo zapsal do historie po bok Adolfa Hitlera a Benita Mussolliniho.

Po válce byl Tojo po neúspěšném pokusu o sebevraždu odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem pro Dálný Východ a popraven. Verdikt přijal bez jakýchkoliv vytáček a snah očernit japonského císaře, který si sice nadále zachovával image strategické loutky, ale ve skutečnosti byl důležitým mocenským hráčem, podílejícím se na všech kontroverzních rozhodnutích svého premiéra.

Idi Amin (1924–2003)

Po úspěšném vojenském převratu v roce 1971 se obyvatelé Ugandy probudili do nové reality, kterou vítali a oslavovali. V té době málokdo tušil, že tento africký stát čeká mnoho let hrůzovlády jednoho z nejhorších diktátorů ve světových dějinách. Idi Amin se přitom dostal k moci právě díky krokům svého předchůdce prezidenta Miltona Oboty, který se stal politickou obětí Aminových ambicí. Ugandský diktátor spojil svůj život s armádou. V řadách britské koloniální armády se mu dokonce podařilo propracovat na nejvyšší posty, kterých mohli rodilí Afričané dosáhnout. Idi Amin se tak stal nelítostným vojákem s profesionálním výcvikem, což bylo navíc podpořeno tím, že byl schopný atlet a boxer.

Již v této době se však projevovaly jeho sadistické sklony, před kterými ale Britové nastavovali druhou tvář. Jednoduchá mise zastavit skupinku zlodějů dobytka skončila masakrem, v jehož rámci Aminova jednotka kriminálníky mučila, některé ubila k smrti, jiné upálila zaživa. Tyto nehumánní způsoby u Amina přetrvaly, i poté co se stal pravou rukou prezidenta Oboty a zodpovídaly se mu veškeré vojenské a policejní složky v Ugandě. Dekapitace zajatců či předhazování krokodýlům patřily jen mezi jedny z mála represivních metod, které si Idi Amin osvojil. Vojenský převrat však většina obyvatel vítala s nadšením. Naoko prolidový režim, jehož hlavní osou se stalo vymezení proti britskému kolonialismu a imperialismu, byl však prohnilý a zkorumpovaný v samotném jádru. Amin v tajnosti prováděl výcvik vražedných oddílů, které měly za úkol likvidovat stoupence jím svrženého režimu.

Za oběť mu přitom padly významné osobnosti ugandského společenského života, včetně politiků, novinářů a představitelů armády či církve. Samotný Amin pak často šokoval i přiznáním ke kanibalistickým tendencím. V Aminově politice se brzy začal projevovat odpor k Izraeli, což vedlo k uzavření spojenectví s libyjským diktátorem Muammárem Kaddáfím, který do Ugandy dodával zbraně. V roce 1976 se ugandská vojenská diktatura zviditelnila incidentem na letišti v Entebbe, kde násilně zadržela cestující letu Air France z Paříže do Tel Avivu. Navazující úspěšná záchranná operace izraelského Mossadu přitom vyjevila světu skutečnou povahu Idiho Amina, zejména ve světle popravy jediné zajaté cestující, která pobývala v místní nemocnici. Ve světle těchto událostí se začala pověst Ugandy zhoršovat, málokterá světová velmoc chtěla nadále s tyranským režimem obchodovat. Zhoršující se ekonomická situace pak byla hlavním důvodem pádu Idiho Amina, po kterém uprchl ze země a na čas našel azyl v Libyi a později v Kongu. Zde také v roce 2003 zemřel na selhání pro život důležitých orgánů. Zanechal za sebou nejméně 300 000 vyhaslých životů.

Michel Micombero (1940–1983)

Historie násilí ve středovýchodní Africe je velice úzce provázána s konfliktem mezi příslušníky etnika Hutuů a etnika Tutsiů. Tato nesnášenlivost mezi příslušníky obou skupin do jisté míry formovala dnešní podobu států jako je Tanzánie, Rwanda nebo právě Burundi. Michel Micombero, první burundský prezident a diktátor, který zemi vládl po deset let, je pak produktem neustálého soupeření mezi těmito dvěma kmeny. V Burundi je přitom obyvatelstvo rozvrstveno s ohledem na region, ve kterém žije – sever a centrální část státu je typickou baštou etnických Tutsiů, jih sousedící s Tanzánií již tradičně obývají Hutuové. Micombero byl hrdým příslušníkem tutsijské komunity, do které se narodil a později se v ní propracoval až do vysokých funkcí v rámci burundských vojenských složek.

Tehdejší tutsijská monarchie mu vděčila za efektivní potlačení povstání Hutuů, které usilovalo o její pád. Micombera však brzy ovládly vlastní ambice, které se zrodily z přesvědčení, že současný král je slabý a monarchie tak nemá šanci přežít. Jejich výsledkem byly dva Micomberem organizované puče, během kterých se mu úspěšně podařilo nejprve odeslat krále do exilu, a poté z pozice předsedy vlády provést ústavní změny, které vedly až k opuštění monarchistického uspořádání a nahrazení diktátorským prezidentským režimem tzv. „demokratického centralismu“. Díky této konstrukci si Burundi dokázalo zachovat neutralitu během studené války, nicméně Micombero brzy začal propadat paranoidním tendencím, které byly pravděpodobně spojeny s jeho sílícím alkoholismem. A zatímco Micomberův režim stále těžil z podpory tutsijských oblastí, Hutuové na jihu země byli stále nespokojenější a více než svolní podpořit expanzivní politiku sousední hutuské Tanzánie. Situace eskalovala v roce 1972, kdy došlo k propuknutí etnických nepokojů, během kterých zahynulo minimálně tisíc lidí. V návaznosti na tyto události se však naplno projevil diktaturní ráz vládního režimu, protože místo snahy o uklidnění situace se Micombero uchýlil k rozpoutání etnické genocidy zaměřené proti Hutuům.

Nepokoje byly násilně potlačeny, jejich vůdci povražděni a celé Micomberovo očistné tažení si vyžádalo nejméně 100 000 obětí z řad vojáků i civilistů. Přibližně v této době se mu navíc podařilo protlačit ústavní změnu, která jej opravňovala k dalším sedmi letům v prezidentském úřadu. Paradoxně se mu ale stala osudnou podobná iniciativa jako ta, která jej k moci vynesla – v roce 1976 jeho režim padl v důsledku vojenského převratu, po kterém byl Micombero souzen a vyhnán do exilu. Jeho relativně krátký život skončil v roce 1983 v Somálsku, kde zemřel na srdeční infarkt.

A zde si můžete připomenout 30 let od sametové revoluce, která začala původně v Teplicích.

TÉMATA

Podobné články

Doporučujeme

Další články