Bodrý chlapík s brýlemi, takto by se dal popsat vzhled Ivana Roubala. Nikdo by v něm nejspíš nehledal vraha. Byl však jedním z nejhorších sériových zabijáků u nás, jehož motivem byl hlavně finanční prospěch. Byl to také on, kdo poskytl orlickým vrahům louh a na celou myšlenku je navedl.
Ivan Roubal se narodil v květnu 12. dne roku 1951, jak sám zdůrazňoval v rozhovoru s Josefem Klímou (který poskytl ve vězení). Narodil se ve znamení neústupného Býka. Studoval zemědělskou školu, kde také roku 1970 úspěšně maturoval. Byl zaměstnán jako vlakový strojvůdce a průvodčí u ČSD. Zde měl způsobit nehodu dvou vlaků. Paradoxně později vypovídal vyšetřovatelům, že si po nehodě uvědomil, kolik lidí mohl zabít. Chtěl strčit ruce do drátů ve vlaku a zabít se tak. Byl to člověk plný rozporů, nejspíš psychopat. V roce 1973 se Roubal žení (později se rozvede), o rok později se mu narodí syn.
V téže době se Roubal začíná zajímat o náboženství. Nejdřív navštěvuje katolický kostel, nechá se snad i pokřtít, zkusí i evangelický, ale nejvíc jej uspokojuje víra svědků Jehovových. Ve zmíněné zpovědi panu Klímovi Roubal říká, že jej za jeho členství ve Svědcích Jehovových vyslýchala a týrala StB. Jednou mu při výslechu měli schválně naštípnout zub. Nechali jej v bolestech na cele. Až když slíbil, že podepíše, co chtějí, tak jej vzali k zubaři. Pokud je toto pravda, je možné, že právě tato příhoda změnila myšlení Ivana Roubala? Později Svědky opustil, lákal jej okultismus (poté meditoval v chlívku, v zápachu mezi prasaty).
Kdo jiného usmrtí, nezhřeší...
Svých prvních vražd (alespoň dle justice, sám Roubal se státu vysmíval, že mu rozhodně nedokázal všechny vraždy) se dopustil až po sametové revoluci. Byl jedním z těch, kteří využili nastalého chaosu. Vykládal si Bibli vlastním způsobem, což dokazuje jeho motto: „Kdo jiného usmrtí, nezhřeší, nýbrž bude blahoslaven. Neboť zkrátil utrpení jeho v životě pozemském, což je dobrou odplatou za skutky jeho.“ Policie se k jeho jménu dostala skrz nelidskou vraždu v autopůjčovně ZAPAP.
Ty jsi mi vlastně nic neudělal...
Večer 8. března roku 1994. Před pražskou autopůjčovnou ZAPAP zastavuje auto plné zakuklenců. Dva rusky mluvící maskovaní muži přinutí zaměstnance lehnout si na zem, svážou jim ruce za zády, berou peníze a odcházejí. Na scénu přichází Roubal (který se představuje svým kumpánům pod falešným jménem Majer). Ten všem utahuje smyčku kolem krku a spojuje ji s nohama, oběť se tak uškrtí vlastní vahou, když sebou mele ve snaze se osvobodit. Tento styl vraždy je typický na Balkánu a v Turecku, vzhledem k svému jedinečnému modus operandi je také Roubal později usvědčen. Vražedné řádění přežije jediný ze tří zaměstnanců – údajně proto, že Roubalovi nic neudělal, jak sám poznamenal. S těmi dvěma měl v minulosti konflikt na Václavském náměstí, kde měli stánek. Roubal skutečného majitele zabil a tvrdil, že jej poslal pro tržbu. Když mu ji odmítli dát, vrhl se na ně. Po krátké strkanici jeden z nich vytáhl taser a zasáhl Roubala. Ten měl paralyzovaný padnout na zem a vyrazit si zub. Potupa, kterou zažil, jej motivovala k pomstě, jeho kumpány zase motivovaly peníze.
Pohádka
Počátkem devadesátých let Roubal privatizoval (sám říká, že jej zakoupil za symbolickou 1 Kč) statek na Šumavě zvaný Pohádka. Ten je obestřen spoustou pověstí a dodnes je cílem fanoušků paranormálna. Zde se měly udát také první Roubalovy vraždy. Chce tady chovat prasata, jeleny (údajně chtěl vrátit do Čech skoro vyhynulý druh), ale také pštrosy. Toto se mu vyplní pouze částečně – už zde se projevuje Roubalova brutální část. Jeho poník se zaběhne a udělá to již poněkolikáté. Roubal jej potrestá tím, že mu sukovicí přelomí páteř, zvíře umírá ve strašných bolestech. Nějakou dobu si píše s Ruskou Natašou, které polorozpadlé stavení vylíčí jako ráj na zemi – krásnou farmu alpského typu. Když vidí realitu, je zdrcena, chce odjet, ale v Rusku již dala sbohem svému životu a nemá se kam vrátit. Nakonec naváže vztah s Roubalovým přítelem Heppnerem. Roubal je oba zabije a vezme si jejich věci – část rozprodá, část užívá. Těla nebohého páru má nechat sežrat prasaty. Takto se vyjadřuje i jeho syn, kterému se měl Roubal pochlubit, svou výpověď později stáhne. Potom už si Roubal vůbec nebere servítky. Další obětí je taxikář, jehož tělo je nalezeno v septiku nedostavěného domku, poté důchodce, kterého Roubal naláká na staromládenecký život na příjemné farmě – jeho tělo se najde v rybníce. Roubal vraždí hlavně z touhy po majetku, druhotným motivem je pomsta. Specializuje se na elektroniku, kterou poté dál prodává. Říkával: „Cesty elektroniky jsou nevyzpytatelné, jako cesty Boží...“
V březnu 1994 končí Roubalovo řádění. Je vylákán na schůzku do metra člověkem, který z něj má strach a spolupracuje raději s policií. Roubal přichází v paruce a je zadržen. Poprvé se jej nepovede za vraždu v autopůjčovně odsoudit. Hned po propuštění (pochybení tehdejší nově se formující demokratické justice) je znovu zatčen za vyhrožování a už se ven nikdy nedostane. Je odsouzen za 5 vražd, je mu jich však připisováno nejméně 12. Dostává doživotí a ve vězení si krátí čas nejrůznějšími stížnostmi a absurdními žalobami (proti pojišťovně, že nehradí stahovací punčochy apod.). Umírá v 64 letech v karvinské věznici.
ZDROJE:
Legendy kriminalistiky (2017, dokumentární série)
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
