V druhém díle našeho seriálu Vrahové východního bloku se zaměříme na Nikolaje Džurmongaljeva, který nechvalně proslul nejen jako sériový vrah, ale také jako kanibal. Za své oběti si vybíral především prostitutky, ve kterých spatřoval zlo. Chtěl o ně společnost očistit. Na jejich mase si však rád pochutnával, dokonce pořádal hostiny, na které zval své přátele. Tento zvyk se mu stal jednoho dne osudným.
Šílený Kovový tesák
Nikolaj Džurmongaljev je spíše znám pod přezdívkou Kovový tesák, kterou si vysloužil kvůli dobře patrné zubní protéze zhotovené z bílé oceli. V případě sériového vraha Džurmongaljeva se potvrdilo pořekadlo o džbánu, se kterým se chodí tak dlouho pro vodu, až se ucho utrhne. Nikolaj pozval své přátele na něco dobrého k snědku. Jaké asi muselo být jejich zděšení, když v kuchyni uviděli odříznutou ženskou hlavu a lidské vnitřnosti? Neváhali a nahlásili tuto skutečnost na policii.
Nikolaj byl záhy zatčen a obviněn celkem ze sedmi vražd, jejich skutečný počet však byl dozajista mnohem vyšší. Odhady hovoří dokonce o 50 až 100 obětech, přesné číslo se už nejspíše nikdy nedozvíme. Byl prohlášen za šíleného a s diagnostikou schizofrenie jej v prosinci 1981 převezli do psychiatrické léčebny v Taškentu.
V roce 1989 se mu během transportu do jiného léčebného zařízení podařilo uprchnout. Sovětské instituce se o tom rozhodly pomlčet, nechtěly dávat prostor kritikům jejich neschopnosti a také nechtěly, aby veřejnost měla strach z kanibala na útěku. Zbývalo jen doufat, že se neprobudí vrahovy staré pudy a opět neudeří. Znovu chytit se jej podařilo až o dva roky později v Uzbekistánu ve městě Fergana. Z doby, kdy byl na útěku, mu není přisuzována žádná nová oběť.
Vystřídal řadu povolání, než se stal „lovcem“ žen
Kovový tesák přišel na svět dne 15. listopadu 1952 v Kazachstánu. Úspěšně zvládl základní vzdělání a poté se chtěl vyučit železničářem. V 18 letech se dostal do sovětské armády a sloužil u chemiků v Uzbekistánu. Po skončení vojenské služby se chtěl stát řidičem, případně studovat na univerzitě, ani jedno se mu ale nepovedlo. Místo toho hodně cestoval a v relativně krátké době vystřídal hodně profesí. Byl námořníkem, elektrikářem i řidičem buldozeru.
V roce 1977 se vrátil zpět do Kazachstánu a přijal místo hasiče. Svou první oběť měl zabít v lednu 1979. Během výslechu popsal, že si připadal jako na lovu, podřízl ženě hrdlo, a pak pil její krev. Později pak okusil i její maso. A další nebohé ženy následovaly. K zabíjení a následnému porcování používal nejen nůž, ale také sekyru.
A zde si přečtěte první díl tohoto seriálu: Čtrnáct vražd stačí, drahoušku: případ slezského vampíra Zdzislawa Marchwického.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
