Milada Horáková byla velká žena, která se postavila totalitnímu režimu a zaplatila za to životem. 27. června od její popravy uplyne 70 let, a tak se nejrůznější instituce a organizace snaží uctít její památku. Nejviditelnější je kampaň "Zavražděna komunisty" z dílny sdružení Dekomunizace, ta je nicméně předmětem divoké diskuze mezi pravicově a levicově smýšlejícími Čechy. A mezi tím stojí kreativní hlavy, které si z toho všeho dělají legraci, avšak zároveň s trochou vážnosti kladou otázku, o čem se tu vůbec bavíme.
Milada Horáková zavražděna komunisty
Takový novinový titulek by si právnička a politička Milada Horáková v době své smrti zasloužila, ale nedočkala se ho. Slavná persóna protitotalitního odboje byla po vykonstruovaném procesu popravena 27. června 1950, za pár dní si tedy Češi připomenou kulaté výročí tohoto smutného projevu komunistické zvůle. K pietě se přidala řada institucí a firem. Někdo to udělal vkusně, někdo do sebe zřejmě vpravil nevhodnou kombinaci drog a jal se vymýšlet kreativní nápad (ano, řeč je o vás, autoři myšlenky "spouštíme odpočet do popravy", který právě teď běží na stránkách O2). Nejvíce pozornosti na sebe přitáhla kampaň sdružení Dekomunizace, v jejímž rámci se na fasádách několika pražských vysokých škol, ale také Národní galerie objevily černé bannery se slavnou fotografií Milady Horákové ze soudní síně doplněné o rudé heslo "Zavražděna komunisty".
Asi nikdo nečekal, že vlastně docela decentní vzpomínka rozhádá pravici a levici v české společnosti. Jde totiž o to - na webu sdružení Dekomunizace je k dostání spousta ideologického merche, třeba trika s nápisem "Nevol vlevo". Všechny aktivity spolku jsou výrazně anti-levicové. A tak současní čeští levičáci organizátorům vzpomínkové kampaně připomněli, že sama Horáková byla socialistka. A ještě navíc feministka, přičemž většina dnešních zarytých anti-feministů se nachází právě na pravém křídle. Jednoduše řečeno, Horáková by zřejmě s těmi, kdo ji nyní tak masivně uctívají, názorově nesouzeněla a pravděpodobně by nechtěla ani to, aby si na její tváři naháněli popularitu.
"Kdekdo se ohání Miladou Horákovou, málokdo však dbá na její hodnoty," upozornil v komentáři pro deník Referendum Petr Bittner a má do značné míry pravdu. Podobné kampaně Horákovou "redukují" na pouhou oběť komunismu, ona ale byla mnohem víc, to snad nikdo nemůže rozporovat. Ono je totiž celé to levičáctví v našich končinách stigmatizované. Jak píše v komentáři pro Respekt Michal Zlatkovský, každý, kdo nesmýšlí tzv. vpravo, jako by automaticky získával nálepku, že miluje Severní Koreu, Stalina a schvaluje veškerá zvěrstva totalitního režimu v Československu."Rád bych všem svým levicovým přátelům doporučil, aby podobný postup aplikovali i opačně. Takže ty volíš ODS, Kamile? Aha, co říkáš na ty miliony mrtvých v koncentrácích?" píše Zlatkovský a poukazuje tak na absurditu, s jakou pravičáci v české společnosti smýšlí o svých názorových oponentech.
Řekněme si tady jednu věc - to, že je někdo levičák v Česku, nutně neznamená, že má doma fotky Stalina a Kim Čong-una, a dokonce ani to, že volí KSČM. Mně je také bližší spíše levicově orientované smýšlení, rozhodně ale nejsem fanoušek totalitních režimů a KSČM jsem nikdy nevolila, a to přesně z těch důvodů, které v aktuální debatě za posledních několik dní rovněž hlasitě zazněly - KSČM zamrzla a neprošla sebereflexí, zčásti ji tvoří lidé, kteří se vyloženě hlásí k odkazu svých předchůdců z minulého režimu a ještě k tomu každým svým krokem strana dokazuje, že jedinou hodnotou, kterou uznává, je moc, k níž se snaží dostat za každou cenu, takže bavíme se tady vlastně vůbec o levicové straně? Slovy klasika - já myslím, že ne.
Ale abych do toho příliš nezabrousila; uprostřed této vzrušené debaty jako vždy stojí lidé, kteří to celé berou s humorem a ve finále právě s nimi sympatizuji nejvíce. Ti nažhavili Malování a vyrobili pěknou řádku bannerů parodujcích ty z kampaně Zavražděna komunisty. Na jejich výběr se podívejte do následující galerie:
Spor o využívání/zneužívání tváře, jména a odkazu Milady Horákové se z důstojné piety pomalu mění v nástroj možná až malicherného dohadování a především tak trochu odvádí pozornost od aktuálnějších problémů politické scény roku 2020. To je ovšem typický znak lidské povahy, v Češích je obzvlášť zakořeněný, neustále se babrat v minulosti. Neříkám - zapomeňme, co se tu za minulého režimu dělo. Jen se ptám, jestli opravdu nemáme nic lepšího, než se k tomu pořád a pořád vracet a spolu s tím se upínat k ideálům revoluce, která proběhla před 30 lety. Pojďme tiše, krátce a v klidu uctít památku jedné z mnoha významných osobností naší historie, která by se díky svému přesvědčení a zapálení pro něj velmi pravděpodobně stala významnou, i kdyby ji komunisté nezavraždili a posuňme se dál. Už je opravdu na čase.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
