I moc hry škodí

Asi každý z nás někdy slyšel onen známý citát Jana Amose Komenského „škola hrou.“ A já mám bohužel pocit, že té hry je teď nějak moc. Alespoň tedy na mne, ať mi nikdo neříká, že ostatním vnucuji svůj názor. Bylo by fér, abych hned na začátek uvedla, že jsem z podstaty svého já založením spíše konzervativní, a že absolutní volnost ve výchově ratolesti, abych jí nepotlačovala osobnost a její rozvoj, úplně neuznávám. Myslím si, že dítě má znát své mantinely, má respektovat autority (pokud to tedy autority jsou), má mít úctu ke starším, prostě má poslouchat. Stejně tak si nemyslím, že se s dítětem dá o všem diskutovat stejně jako s dospělým. Ano, vést dialog, vysvětlit, ale v mezích, které odpovídají jeho věku. Neztotožňuji se ani s názorem, že mám být pro své dítě především kamarádka. Nechci pro něj být kámoška, ty má a má jich naštěstí dost – roste mi z něj navíc evidentně Don Chuan, takže jich má možná až moc. Ale já jsem jeho máma a tu má jen jednu.

mohlo by vás zajímat

Hrdinové všedního dne: Nechte děti pracovat samostatně a prokládejte výuku humorem, radí učitelka Jitřenka Králová

Takže vás ani nepřekvapí, že i ke školství mám obdobně konzervativní, pro někoho možná zastaralý a staromódní přístup. Souhlasím s Učitelem národů Komenským, který poměrně detailně rozpracoval systém školního vzdělávání a naše školská soustava se od něj výrazně neodchyluje ani dnes. Stejně tak souhlasím s jím vytyčenými cíli, které nastavil v rámci vzdělávání dětí, tj. že děti mají poznat sebe a svět – vzdělávat se ve vědách, uměních a řemeslech, že mají ovládnout sebe – zde se jedná o výchovu mravní. Pravda s povznesením se k Bohu, coby náboženské výchově já, kovaný ateista a neznaboh úplně nesouzním, ale víru beru jako každého věc, hlavně ať mi ji nikdo nevnucuje. I když víra je v pohodě, mně vadí církev a její šéfové. Ale to sem teď netahejme, o tom zase někdy jindy. Není tedy nic divného, že současné on-line školství je pro mne něco jako dvouhlavé tele – k neuvěření.

Pochopitelně chápu nebo se o to alespoň úpěnlivě snažím, proč se tomu tak děje, ale že bych s tím byla v pohodě, to vážně ne. Jistě, můžete mi oponovat, že například v buši v Austrálii se takto děti učí běžně. Stejně tak jako mi může nějaký rodič začít vyprávět o přednostech domácí výuky – prosím, zde vás hned zarazím. Nezkoušejte to, není to můj šálek kávy a není to parketa ani mého devítiletého syna. Rozhodně to není žádný svatoušek, který by se radoval z hromady domácích úkolů a celé dny jen ležel v knížkách. Je to úplně normální kluk, který školu ještě do letošního března bral jako nutné zlo, kam se prostě chodí a nepolemizuje se o tom, protože to tak prostě je a tečka. A ejhle, změna.

Mami, já chci do školy

Udeřila pandemie a my si opět „užíváme“ domácí výuku. Oproti jaru jsme však plně on-line. Fajn, ale opravdu si někdo myslí, že tohle je v pořádku. Nemyslím si to a jen si přeji, aby se pandemii povedlo zvládnout a děti se mohly vrátit do lavic. Možná to někoho překvapí, ale ona jim ta škola chybí. „Fando, líbí se ti učení doma?“ „Mami, ne. Já i napsal do třídního chatu, že chci do školy a Dia, Ondra, Adam, Toník a dál si všechny nepamatuju, psali taky, že chtějí.“ „Hmm, a co ti nejvíc chybí?“ „Tabule a přestávky.“ Ne, to jsem si nevymyslela, to je opravdu přepis reálného rozhovoru.

Jsem přesvědčená, že tento systém nemůže vyhovovat ani učitelskému sboru. Na řeči o tom, jak jsou doma a mají vlastně klídek, jsem alergická. Neumím si představit ženskou po padesátce – co si budeme povídat, učitelský sbor je silně přefeminizovaný a věkově se o dorostenky nejedná (paní učitelky, promiňte mi to, nemyslím to zle), jak si najednou místo na děti zvyká na virtuální třídu, kterou vidí na monitoru, a když mají dobré připojení a kvalitní techniku, tak je k tomu možná i slyší. Nebo obráceně. Zároveň zkusili jste si někdy udržet pozornost 25 dětí? Naráz! Dřina to je, když jste s nimi v osobním kontaktu, když vidíte, že Novák kope rozverně do Patočkové a Musílková drbe s Kolomazníkovou, místo toho, aby sledovali hodinu matematiky. Natož, když máte dětičky zvládnout distančně. Ano, sice se neokopávají, ale zase mají kolem sebe pokojík plný hraček (vycházejme z toho, že se má dítě psací stůl právě v pokojíku) nebo se učí v kuchyni a tam poletuje máma, která musí kromě svojí práce ještě uvařit, a to mu také na klidu nepřidá. Znovu opakuji – těch dětí může být připojeno třeba 25! A učitelka na dálku je jedna! Takže promiňte, ale já je považuji za hrdiny. A to, že nejsou dokonalé? No, nejsou. Naše děti také ne, pardon. Stejně jako se učí tento divný systém pochopit a akceptovat právě žáci, tak se s tím musí popasovat i učitelský sbor. Proto je možná na místě přestat je kritizovat, že nezvládají, že nemotivují, že málo chválí, že nejsou empatičtí, ale spíš se i je snažit pochopit. Nemyslím si, že tím, že je před dětmi budeme shazovat, že něčemu pomůžeme.

mohlo by vás zajímat

Rodiče jsou nyní úplně v té nejpřednější linii a nemají nárok na nic, natož na volno, říká psycholog Radek Ptáček

Učitel versus kamarád

Jo, jsem si vědoma, že tento můj názor někoho z rodičů popudí a nebude s ním souhlasit, ale nezlobte se, je mi to tentokrát jedno. Nikomu nic nevnucuji, jen jsem si prostě tak zapřemýšlela. Jak už jsem upozorňovala, jsem konzervativní a myslím si, že učitel by měl učit a naučit. Kámošit se můžou děti s někým jiným, než s kantorem. Sama nejvíce vzpomínám na ty nejpřísnější pedagogy, o jejichž hodinách by bylo slyšet spadnout špendlík. Právě ti nejvíce naučili a byli také ti nejspravedlivější a nejférovější. A určitě mne jejich styl výuky nijak nepoznamenal – nešilhám, nekoktám, netrpím nočními můrami ani pomočováním. Tyto trable mi spíš přivede naše současná politická scéna.

No, a teď už dost mudrování. U nás doma totiž právě zvoní na hodinu. „Františku, jsi připojený? Paní učitelko, dobrý den.“