Mor, neštovice atd.

„Tady v City panují velké obavy před nemocí, již dva tři domy byly kompletně uzavřeny. Bůh nás všechny ochraňuj!“ píše dne 16. dubna 1665 Samuel Pepys, anglický poslanec, díky jehož soukromým deníkům můžeme nahlédnout do reality života druhé poloviny 17. století. Tehdy se do Londýna prostřednictvím jedné holandské obchodní lodě dovážející bavlnu rozšířila epidemie později nazvaná Velký londýnský mor, jemuž podlehla asi čtvrtina obyvatel. Krátce poté se zrodila první karanténní opatření, týkající se například obyvatel s neštovicemi.

Sice si i v dalších stoletích epidemie občas zařádily, ale všechno zlé bylo nakonec pro něco dobré – nastartovalo to vědecký pokrok a poznání, co jsou a odkud se berou choroboplodné bakterie či viry, jak se přenášejí a jak se jejich přenosu bránit. A následovala účinná opatření – sanitace pitné vody a čištění vod odpadních. Jenomže s tím došlo k zásadnímu zvratu. Na jedné straně si stát uzurpoval právo na chránit své občany před aktuálně hrozícími chorobami, ale na té druhé se jeho „sociální inženýři“ začali koukat „dalekohledem vědy do budoucnosti“. A přišli s problémy jako „epidemie obezity“, které sice nehrozí aktuálně právě teď, ale v budoucnu určitě ano, a je proto třeba jim preventivně bránit. V případě obezity měli možná pravdu. Jenže mají ji i v jiných případech?

mohlo by vás zajímat

GLOSA: Karanténa ukázala to nejlepší v nás. Smůla, že to nejlepší v nás vůbec není dobré

Jednou z cest, jak posoudit spolehlivost vědeckých předpovědí, z nichž pak vyplývají doporučení pro nová opatření na celonárodních politických úrovních, je srovnat jejich dřívější projekce s aktuální realitou. Vezměme si třeba otázku škodlivosti kouření. V roce 1953 předpověděl Richard Doll, že do dvaceti let zemře na rakovinu plic v Británii 25 tisíc lidí. Skutečné číslo bylo 26 tisíc. Jeho předpověď úspěšně prošla „tvrdým testem“ reality.

Věštění

A teď se podívejme na jinou „vědeckou předpověďׅ“. Na jedné z prvních konferencí týkajících se změn klimatu, v Torontu v roce 1988, byla vydána předpověď, že se průměrná globální teplota do začátku 30. let 21. století zvýší o 1,5 až 4,5 °C. Současná měření ukazují, že tehdejší předpoklady uspěly zhruba v polovině (optimistká předpověď) nebo spíše v pouhé šestině (pesimistická předpověď).

Již před pár lety jeden z hlavních autorů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) Myles Allen připustil, že klimatické počítačové modely jsou ve srovnání se realitou „too hot“ . Klimatická krize zkrátka asi není tak horká, jak ji vědci již mnoho let malují.

Oproti tomu nám pandemie koronaviru ukazuje, co je skutečné nebezpečí a skutečná krize. Vůbec není nutné současnou situaci negativně přikrášlovat – fakta o počtu nakažených a zemřelých hovoří sama o sobě. Přikládat pod kotel paniky a strachu ničemu nepomůže. Proč to ovšem srovnávat se strachem z globálního oteplování, přejmenovaným na „klimatickou krizi“? Vždyť lidé se přizpůsobují různým klimatickým podmínkám a jejich změnám již od doby, kdy se vydali z vyhřátých afrických savan osídlit nehostinné končiny středního klimatického pásma. A byly to právě tyhle obtížnější životní podmínky, které podnítily nové vynálezy a technologie, které nám umožňují lepší a další život.

Generace dětí vyrůstajících v 80. letech se bála hrozby globální jaderné války. Dle tehdejších novinových titulků (v kombinaci s brannými cvičeními na základních školách) se není co divit. Jenže ani dnes nejsme ušetřeni mediální emocionální masáže a současné děti se obávají konce světa v důsledku globálních změn klimatu. Je to stále jedno a to samé, jen titulky novin se mění: Hrozí nám katastrofa, změňme se. Volte nás, my známe cestu ven.

Vyděsme se do bezvědomí

Na ustavující schůzi v roce 1987, která vedla k založení Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC), bylo přijato usnesení, že změna klimatu musí být „formulována jako katastrofická vize“, protože jinak nebude možné přesvědčit odpovědné politiky a vlády, aby začali podnikat kroky ke snižování emisí. Začátkem tohoto měsíce si generální tajemník OSN António Guterres stěžoval na nebývalou pozornost, která je věnována pandemii koronaviru: „V případě koronaviru jde o dočasný jev, ale změna klimatu je dlouhodobý fenomén, vyžadující naši neustálou pozornost a činnost.“

mohlo by vás zajímat

KOMENTÁŘ právníka Tomáše Nielsena: Vláda dělá vše, co může, aby veřejnost zůstala vyděšena a bez informací

Plynou z toho dvě ponaučení. První je význam národních vlád a mezinárodních organizací – které by měly jednat ve vzájemném souladu, a ne si okopávat kotníky. Třeba jako když Světová zdravotnická organizace (WHO) nastoupí s velkou parádou do „vlaku klimatické změny“ a označí Pařížské dohody jako „potenciálně nejsilnější nástroj tohoto století k ozdravení planety“.

Druhým ponaučením je nutnost udržování a budování vlastní odolnosti. Ekonomicky bohatší společnosti dokážou zvládnout jakkouli pandemii lépe než ty chudší. Po vypuknutí epidemie SARS v roce 2003 investoval Singapur do novátorského „národního centra pro infekční choroby“, podobně tak třeba Jižní Korea. Obě země nyní čelí pandemii koronaviru nejpříkladněji z celého nakaženého světa. Co na tom, že se to odráží i v jejich stále rostoucích emisích skleníkových plynů. Od roku 1992 se emise oxidu uhličitého v Koreji více než zdvojnásobily – ovšem dle Pařížských dohod bude tento růst „v rámci limitů udržitelného rozvoje“, ať už to znamená cokoli.