Málokterý veřejný prostor v Praze je (nejen) mezi mládeží tak oblíbený jako legendární Stalin na Letné. Bývalý památník, který především v létě nabízí jak kulturu, tak i volnou zábavu, je ale v ohrožení. Vedení města totiž opět začalo uvažovat, že v těchto místech zřídí Muzeum paměti. Tato instituce je zcela určitě důležitá, ale je opravdu nutné kvůli ní ničit jedno z mála míst v Praze, které má vlastní duši?
Místo bez podivných živlů a předraženého piva
Sejdeme se na Stalinu. Snad každý, kdo žije v Praze někdy vypustil tuto větu z úst. A za vším stojí vlastně celkem unikátní a ve své podstatě krásný příběh - prostor bývalého památníku jednoho z nejhorších diktátorů všech dob se v devadesátých letech proměnil v jedinečné místo setkávání lidí nejrůznějších zájmů, kteří si překvapivě nikterak navzájem nevadí. Najdeme tu dnes již světově proslulý skate plac, prostor pro kulturní akce a kromě toho všeho zkrátka místo, kam si kdokoliv může přijít odpočinout nebo se jen tak srazit s přáteli.
Stalin má pro všechny tyto účely naprosto geniální polohu na mapě města. Mimo úžasného výhledu na celou Prahu je prostor bývalého památníku jedním z mála míst v centru města, kde nehrozí větší potíže s rušením nočního klidu. V neposlední řadě je to stále tak trochu komunitní, takže se nestane, že by vás někdo po donesení vlastní plechovky piva chtěl vyhazovat. Když si v jednu v noci přijdete sednout na Stalina s posledním Braníkem v plechu před spaním, nemusíte se co 5 vteřin ohlížet, jestli po vás nejde nějaká pervitinem nacucaná existence se střepem v ruce (což je třeba na takové Palmovce úplně naopak). Prostě si tady můžete dělat, co chcete, pokud tím nerušíte ostatní a světe div se, tento systém zatím krásně funguje.
Absolutní neznalost vlastního města
Proto nápad historiků a části vedení Prahy (jmenujme například pražskou ODS), aby tento zcela unikátní plácek nahradilo Muzeum paměti 20. století, působí jako čirý nerozum a především absolutní neznalost vlastního města a jeho obyvatel. Pro pořádek – ano, Praha skutečně toto muzeum potřebuje a jeho neexistence téměř tři dekády po pádu totalitního režimu je obrovskou ostudou na kontě všech bývalých vedení hlavního města. A ano, za normálních okolností by prostor, kde stával pomník jednoho z hlavním symbolů útlaku českého národa ve 20. století, byl tou nejlepším možnou lokací, kam tuto významnou instituci umístit.
A to je právě ono – za normálních okolností. Během třiceti let od pádu režimu se ale Stalin stal jedním z nejkultovnějších míst v Praze. Doslova je to „ten prostor“, kde se lidé pravidelně scházejí a tráví společně čas, jak jen chtějí bez toho, aby kohokoliv obtěžovali. Argument, že i po postavení muzea by alespoň skejťáci na vrchu stále mohli jezdit je pak zcela lichý – za dobu, než by se celý prostor pomocí těžké techniky předělal, by toto místo dávno vymizelo z paměti.
A buďme k sobě zcela upřímní – pořádat koncerty elektronické hudby a popíjet s kamarády pivo na schodech muzea prostě není možné, ani snad jen myslitelné, už jen z toho důvodu, že by to vedení instituce zcela určitě nedovolovalo. Praha si připomínku totality zaslouží, ale opravdu kvůli tomu nemusíme ničit snad jediné místo ve městě, které nabízí prostor pro volnou zábavu. Zničení Stalina jak ho známe dnes by pak bylo stejným zločinem proti vlastnímu městu jako nevybudování Muzea totality. Najít jiný prostor pro tuto instituci jistě nebude zas tak těžké - možná kdyby se unikátní budovy, například Transgas, namísto bourání za účelem další developerské výstavby nabízely právě k účelům jako je zřízení muzea, bylo by to řešení. Hm?
A tady si přečtěte, co si myslíme o Gretě Thunbergové.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
