Otázka, kterou si klade většina občanů, co zrovna nevěřícně kroutí hlavou nad postoji a výroky členů KSČM – proč proboha někdo tu stranu po revoluci nezrušil? Nad Českou republikou se i 30 let po revoluci stále vznáší post-komunistický opar a v části obyvatel zůstal komunismus hluboce zakořeněn. Mohl stranu postavit mimo zákon Václav Havel nebo polistopadové vlády? Proč se nedokážeme poučit a oprostit se od temné minulosti? Mělo se tak stát, ovšem nebylo to tak jednoduché, jak by se nám dnes mohlo zdát. Hybatelem politiky je společnost a ta na to tehdy neměla vůli.
Slováci jsou napřed - zase
Zatímco na Slovensku komunistická strana získala v roce 2012 žalostných 0,72 % a do voleb 2020 se ani nedostala kvůli nesložení volební kauce 17 tisíc eur, České republiky se komunistická strana drží jako klíště. Vlastně se Češi spíše stále drží komunistů a bojí se jich pustit. Třicet let po revoluci zde stále existují staré komunistické struktury (bohužel i komunistická omladina), členové této strany dostávají až mnoho prostoru v televizi a médiích a lidé se neštítí jim pokaždé ve volbách naházet více než 5 % hlasů. Komunistická strana není důkazem demokracie nebo snad dokonce alternativou, je to psychiatrická diagnóza celého Česka.
Poručíme větru, dešti
To, že se Československo po druhé světové válce stalo přesně tím hraničním cípem, který byl ještě součástí sovětské sféry vlivu, bylo to nejhorší, co se nám mohlo po ničivé válce stát. Zatímco západ prosperoval, východ se propadal stále hlouběji a čím dál tím více se přibližoval k ekonomickému i morálnímu dnu. Oproti ostatním zemím patřícím do Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) mělo Československo ekonomický i průmyslový náskok, který si nahnalo v první polovině 20. století – patřili jsme k nejvyspělejším státům na světě. To ovšem nemění nic na tom, že nás postupně důsledky centrálně plánované ekonomiky a obecně špatné ideologie ve stylu „nemáme co jíst, ale plán jsme splnili na 120 %“ dostaly na úroveň ostatních socialistických republik ve východní Evropě.
Nejsilnějším argumentem a vypovídajícím faktorem, který svědčí o této situaci, je poměr lidí opouštějících východní Evropu a směřujících na západ a lidí, kteří naopak ze západu emigrovali do východní Evropy. Zatímco nově příchozích na východ bylo minimálně, z východu do západní Evropy utíkaly statisíce obyvatel. Jen z Československa v letech 1948 až 1989 odešlo přibližně 250 tisíc lidí, z Maďarska pak v roce 1956 během několika dní uteklo na západ 300 tisíc lidí. Co k tomu dodat, snad jen to, že zatímco na západě se mohlo volně cestovat, v socialistickém Československu byla emigrace trestná. Po odchodu do exilu byl váš majetek konfiskován a jako bonus dostali vaši příbuzní záznam do kádrového posudku.
Spousta obhájců starých časů a komunismu neustále argumentuje jistotami, které byly. Každý měl práci, každý měl kde bydlet, každý měl co jíst. K čemu vám tohle všechno ale je, když nemáte to nejdůležitější – svobodu, názor a hlavně možnosti. Dokážou si tito lidé vůbec připustit, že si někdo možná více cení možnosti odcestovat, mít názor nebo si vybrat ve volbách než levných párků a stabilní pozice dělníka v továrně? Čechům pravděpodobně jednoduše vyhovovala situace (ne)rovnosti všech, byl to jakýsi balzám na český závistivý charakter. „Nevadí mi, že nic nemám. Hlavní totiž je, že soused taky nic nemá. Máme oba stejně.“
Postoj Václava Havla
Otázkou tedy je, proč nebyla komunistická strana postavena mimo zákon, proč tu s námi komunisté stále jsou a proč jich je tolik. Václav Havel nebyl jediným, kdo měl tu možnost iniciovat postavení komunistů mimo zákon, ovšem byl jediným, kdo měl autoritu k tomu, aby to učinil. Nestalo se tak. V roce 2005 se Václav Havel k tématu vyjádřil následovně: „Komunistická strana všude v postkomunistických zemích dostala šanci se transformovat. Je pravda, že když té šance nevyužila, možná měl být vyvozen jakýsi důsledek. Ve společnosti ale nebyla vůle k takovému kroku.“ A zde je zakořeněné jádro problému. Za totality byla jediná povolená strana, a to právě ta komunistická. Václav Havel ani nikdo jiný z polistopadové politické sféry nechtěl v tomto trendu pokračovat. Demokracie, tak jak si ji vykládáme, je totiž o svobodě názorů a o možnosti volby. Kdyby byla strana postavena mimo zákon, zachovali bychom se tak, jako se chovali komunisté do roku 1989.
Kroutit hlavou nestačí
S odstupem času by možná politici v tehdejší době jednali jinak. Komunistická strana tu však stále je, a když posloucháte výroky některých členů („jsme nejdemokratičtější stranou vůbec“, „Milada Horáková se sama přiznala“ atp.), nezbývá vám nic jiného, než se tlouct do čela a sprostě nadávat. Bylo nepostavení této strany mimo zákon chyba? Ano, ovšem nebylo to tak jednoduché, jak by se z dnešní perspektivy mohlo zdát. Svědčí o tom fakt, že v roce 1990 dostala KSČ necelých 14 % hlasů, což byl přibližně 1 milion lidí. Jak řekl Václav Havel, ve společnosti k tomu nebyla vůle. Vůle lidu dát impuls poslancům, aby o budoucnosti této strany mohli rozhodnout hlasováním. Vůlí lidu bylo těch zmíněných 14 %. Jsme nepoučitelní. Většina asi předpokládala, že elektorát komunistické strany během několika let „vyhyne“, jakkoli to zní ohavně. Nestalo se. Komunistická strana tu s námi stále je a polistopadová predikce se nenaplnila.
Ministerstvo vnitra České republiky si dokonce nechalo vypracovat na toto téma analýzu. Závěr analýzy zní takto: „Je jisté, že z faktického hlediska současná KSČM ve své reálné činnosti navazuje na předlistopadovou KSČ. To je patrné z různých vyjádření představitelů KSČM, z výroků hodnotících minulost, tržní ekonomiku apod. Na základě historické zkušenosti s komunistickou diktaturou není třeba mít velké iluze ani o tom, jak komunisté, kdykoli k tomu dostali v minulosti příležitost, naložili s demokracií, demokratickými svobodami, hodnotami a svými oponenty. Na druhou stranu součástí demokratických hodnot, k nimž se Česká republika hlásí, je i to, že demokracie garantuje svobody a práva všem, nejen svým sympatizantům. Demokracie aplikuje a respektuje vlastní pravidla vůči každému, právě na rozdíl od totality. Proto nezbývá než konstatovat, že z čistě právního hlediska ministerstvo vnitra na základě prostudování dokumentů shromážděných senátní komisí, návrhu na pozastavení KSČM a analýzou dalších informací, které jsou veřejně přístupné, v současnosti došlo k závěru, že v tuto chvíli nejsou žádné důvody k právním krokům vůči KSČM, a to ani ve formě návrhu na pozastavení činnosti. Program politické strany v kontextu projevů jejích představitelů, příznivců, oficiálních materiálů, webových prezentací a tiskovin neodůvodňuje závěr, že právní kroky vůči KSČM podle zákona o politických stranách hnutích by mohly mít naději na úspěch.“
KSČ(M)
Existuje dalších několik aspektů, proč se s komunistickou stranou, jež pokračuje v šíření komunistické ideologie (ačkoli existuje zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), musíme dále potýkat. V roce 1990 například neexistoval Ústavní soud, ten totiž v roce 1948 nebyl zřízen a jeho činnost byla obnovena až roku 1991. Ačkoli ve výše zmíněném zákoně je KSČ označena za organizaci zločinnou a zavrženíhodnou, komunisté tu stále jsou. Do názvu si přidali písmeno „M“, několikrát sdělili do veřejného prostoru, že s předlistopadovou KSČ nemají nic společného a v poklidu existují dále. Zda-li mají či nemají cokoli společného s komunistickou stranou z let 1948 až 1989 můžete posoudit sami, například na základě chování členů strany – příkladem za všechny může být Marta Semelová či Vojtěch Filip. Ale takoví my Češi prostě jsme. Za totality vstoupit do strany a poklonkovat režimu, po listopadu převléknout kabát a na „mladém a nezkušeném“ systému rozjet byznys – a časem to dotáhnout až na ty nejvyšší pozice, třeba na premiéra. Co taky jiného čekat ve státě, kde před listopadem prošlo „Stranou“ tři miliony lidí a ještě 30 let po revoluci jezdí nejvyšší ústavní činitel na sjezdy komunistické strany. Máme vůbec nějaké svědomí a hrdost?
Abychom se otevřeli pro skutečnost mimo sebe, musíme se v sobě dostat co nejníž
Předlistopadový režim se zhroutil sám do sebe, což znamená, že veškerý „odpad“, který v něm byl vytvořen, zůstal v českém politickém systému zakořeněn i nadále. A zde se znovu troufale odkážu na Václava Havla, který je lidmi obviňován z toho, že stranu nezrušil. Dokud k tomu nebude opravdová vůle ve společnosti a v lidech, komunistický pozůstatek v nás zůstane i nadále, nehledě na jakékoli právní kroky v kontextu zrušení komunistické strany. „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami.“
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
