Věc národní hrdosti

První návrhy dopravního letounu, který by byl schopen překročit bájnou rychlost zvuku, pocházejí už z 50. let minulého století, ale teprve o dekádu později se začaly tyto ambiciózní projekty pomalu uskutečňovat. Vývoj supersonických letounů se v mnoha ohledech stal věcí národní prestiže, podobně jako vesmírný či jaderný závod před ním – do svého vlastního nadzvukového letadla se pustili kromě nám již známých Britů a Francouzů ještě Američané a pochopitelně i Sověti. Sovětský svaz byl nakonec překvapivě první zemí, které se podařilo uvést svůj dopravní superletoun do provozu – k prvnímu vzletu Tupolevu Tu-144 došlo již na Silvestra 1968, celé dva měsíce před Concordem. Až podezřelá podobnost s britsko-francouzským aeroplánem vyvolala řadu spekulací o průmyslové špionáži. I když byl Tupolev první a dokonce byl schopen vyvinout vyšší rychlost než konkurenční Concorde, nebylo pro předražený letoun v Sovětském svazu příliš využití a po dvou tragických nehodách, kdy došlo ke zničení dvou letounů, byl provoz po pouhých 55 pravidelných letech ukončen. Pionýrský letoun byl později nasazen v sovětském i americkém vesmírném programu jako testovací experimentální letadlo.

GALERIE Supersonické letouny

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Ve Spojených státech probíhal vývoj podobného letadla delší dobu, a to se štědrou vládní pomocí. Z popudu prezidenta Johna F. Kennedyho bylo v roce 1961 rozhodnuto, že se projekt nadzvukového dopravního letounu stane jednou z hlavních priorit amerického leteckého průmyslu. V roce 1966 tak byly leteckému úřadu FAA představeny dva hlavní návrhy. Prvním byl letoun společnosti Lockheed s označením L-2000, který měl při rychlosti Mach 3 přepravit až 250 cestujících. Tento návrh ale nakonec prohrál s konkurenčním projektem Boeing 2707 od stejnojmenného leteckého giganta. Vítězné letadlo mělo být ještě rychlejší a prostornější než Concorde a především se mělo stát jakýmsi předvojem budoucí éry supersonických letadel, která měla podle tehdejších představ v budoucnu kompletně vytlačit konvenční letouny. Předpoklady amerických úřadů z konce 60. let mluvily o tom, že okolo roku 1990 bude existovat na 500 různých modelů nadzvukových letadel, a dokonce samotná společnost Boeing, která tehdy uvedla na trh ve své době největší dopravní letoun na světě, legendární Boeing 747, při jeho představení jako jednu z hlavních předností uváděla možnost jej v supersonické budoucnosti přestavět na nákladní letadlo.

Peníze došly

Pokračující potíže při vývoji, neúspěchy Tu-144 i Concordu, pokračující ekonomická a energetická krize a dokonce i gigantické náklady na nekončící válku ve Vietnamu nakonec vedly na počátku 70. let k vážným úvahám o zastavení celého projektu amerického nadzvukového letounu. Jak se navíc začalo ukazovat, všechny supersonické letouny byly závažnou ekologickou přítěží, což bylo jedno z témat, které se v této době poprvé začalo dostávat do popředí společenského zájmu. Navzdory pokračující silné podpoře ze strany administrativy prezidenta Richarda Nixona bylo všem zúčastněným v roce 1971 jasné, že Kongres odmítne poskytnout další peníze na vývoj Boeingu 2707. Nepřízeň amerických zákonodárců dokonce vedla k veřejné sbírce, kdy lidé posílali drobné finanční příspěvky, aby udrželi projekt nad vodou. I přes opakované protesty odborářů z leteckého průmyslu, kteří se obávali značného propuštění (k němuž v menší míře došlo), rozhodl nakonec Kongres o ukončení v květnu 1971. Celá éra supersonických letounů pak skončila o 32 let později posledním letem Concordu.

A tady si přečtěte o prvním smartphonu v historii.