O víkendu to bylo devětatřicet let ode dne, kdy policie zadržela a zatkla možná nejslavnějšího sériového vraha naší moderní historie. Jiří Straka, přezdívaný spartakiádní vrah, několik měsíců děsil celou Prahu, zatímco ta se připravovala na celonárodní událost roku.
Předpažit, upažit!
Podobně jako u slova „soudruh“ se komouši rozhodli, že zničí i odkaz všesokolských sletů a spartakiády pořádané za první republiky potřísnili rudou barvou. Dneska už se nemůžete podívat na synchronizované cvičení, aby se vám v hlavě nerozsvítila poplašná kontrolka a v uších nerozezněla Poupata. V roce 1985 tohle všechno bylo ještě v pořádku, celý národ se třásl na to, až zase uvidí nevinnou mládež mávat rukama a poskakovat po hřišti. Víte, dneska se na tohle používají drony. Na tom je hezky vidět, jak strana vnímala lidi.
Každopádně! Koncem jara 1985 přípravy na spartakiádu vrcholily a do města se měli začít pomalu sjíždět cvičenci z celého Československa. Včetně tisíců mladých naivních dívek. Atmosféra by to byla slavnostní a skoro veselá, kdyby v Praze tou dobou neřádil sériový vrah zaměřující se na mladé ženy.
Zní to jako skvělý námět na detektivní thriller a taky to je skvělý námět na detektivní thriller. A jestli tenhle článek čte někdo z ČT, tak slibuju, že vám napíšu scénář za rozumnou cenu, zamyslete se nad tím.
Vrag sérijovy
Víte, s chytáním sériových vrahů byl ve východním bloku vždycky problém. Zamysleli jste se někdy nad tím, proč znáte tak málo sériových vrahů ze Sovětského svazu? Protože tam oficiálně neexistovali. První přiznaný byl Andrej Čikatilo a o něm víme jenom proto, že se soud s ním konal až po pádu železné opony. A protože tyhle zrůdy oficiálně neexistovaly, často neexistovaly ani mechanismy a jednotky, které by na tenhle typ pachatele byly zaměřené. Nebyla k dostání literatura k tématu. Prostě problém.
Československá mordparta a kriminálka obecně se ale už skoro sto let může pyšnit skvělými výsledky. Na to, jak s nimi zacházíme, máme už od první republiky vážně excelentní kriminalisty. A ti se tristním způsobem nevybaveni vydali po stopách spartakiádního vraha.
Hrůza obchází Prahou
Podle všeho se neznámý útočník dopustil několika loupeží, krádeží a sexuálních útoků už v roce 1984, ale postupně zvyšoval jejich brutalitu i frekvenci. V únoru ‘85 napadl dvacetiletou ženu. Nejdříve s ní zapředl rozhovor, potom ji požádal o sex. Ona odmítla a útočník se rozhodl vynutit si soulož násilím. Duchapřítomná dívka mu řekla, že si to chce aspoň užít a ať tedy vylezou ze křoví a půjdou na trávník. Když násilník souhlasil a pomohl jí na nohy, začala křičet a utíkala pro pomoc.
Přepadení nahlásil její známý a ona sdělila policii, že útočník byl mladý, kolem patnácti nebo šestnácti. Sexuálně motivované zločiny mezi mladistvými ale nezapadaly, takže se policisté soustředili na mladě vypadající pětadvacátníky, kteří podle psychologů více zapadali do profilu. Během března fyzicky napadl a okradl dvě ženy. Jedné rozbil hlavu dlažební kostkou, druhá ovládala judo a povedlo se jí ubránit. Obě sice zůstaly naživu, ale obě byly okradeny. Jedna neviděla téměř nic, ta druhá upadla do šoku, takže si pamatovala jen velice málo.
Začátkem dubna se objevila první mrtvá. Přepadená v parku, udušená, znásilněná. Pachatel jí podle všeho znemožnil pohyb a aby nekřičela, zacpal jí ústa hlínou a kalhotkami, nos listím. Podle pitvy se pravděpodobně z mrákot probouzela a zase do nich upadala, zatímco ji znásilňoval, dokud neumřela. Byla hlášena jako pohřešovaná velice rychle a druhý den ji našel v parku policejní pes.
4. května udeřil znovu. Je možné, že něco páchal i mezi tím, ale jak je všeobecně známo… ženy krádeže a znásilnění velice často nenahlašují ani teď, aby nebyly stigmatizovány. Představte si, jak se asi musely cítit v polovině osmdesátek. Květnovou obětí byla nicméně čtyřiapadesátiletá žena. Napadl ji zezadu, protože měla udržovanou postavu, ale při pohledu do obličeje zjistil útočník, že není jeho typ, takže ženu jenom obral o cennosti, povalil na zem a kolenem ji dosedl na krk. Držel ji takhle tři minuty, dokud se nepřestala bránit a potom utekl. Žena se později probrala, ale nedokázala útočníka popsat. Kvůli šoku.
Protože se na ženě útočník nedokázal uspokojit, ještě tu noc zabil třicetiletou doktorku. Uškrcena ramínkem vlastní podprsenky, okradena a znásilněna. Týden nato si neznámý mladík nabalil v tramvaji osmnáctiletou dívku, které navrhl, že ji doprovodí domů, ať nejde sama. Pak se opakoval scénář prvního přepadení, všechno šlo dobře, povídali si, pak naléhal na sex, ona odmítala a když použil násilí, řekla mu, že se tedy přesunou na matraci do sklepa. Souhlasil a ona utekla zvonit na první zvonek. A další týden v opuštěném skladu ovoce a zeleniny znásilnil a zabil osmadvacetiletou matku dvou dětí.
Nejhorší job na světě
Co vyšetřující kriminalisty pod vedením detektiva Jiřího Markoviče znepokojovalo nejvíc, byla zvyšující se frekvence útoků a jejich stále rostoucí brutalita a efektivita. Zhruba zůstávalo všechno stejné, okrást, znásilnit, uškrtit, ale… na poslední vraždu už přišel připraven se dvěma vlastními vražednými zbraněmi.
Celý tým byl kvůli blížící se spartakiádě pod extrémním tlakem „shora“. Po několikáté vraždě už museli i komunisti přiznat, že se něco děje a Praha se ponořila do strachu. Tělovýchovná událost dekády byla v ohrožení. Co myslíte, jak se vám vyšetřuje, když dostanete deadline, tlačí na vás veřejnost a celý jeden totalitní režim k tomu?
Pak došlo k průlomu. Víte, kvůli nenahlášení některých přepadení nebo špatné identifikaci pachatele či špatně určenému věku se nedal z daných informací sestavit kompletní obrázek, ale když se detektivové vrátili ke starým výpovědím, všechno začalo dávat smysl.
Útočí z neděle na pondělí, což znamená, že v pondělí pravděpodobně odjíždí někam do zaměstnání. Ne! Mladě vypadající chlapec, možná dojíždí do školy. A tady to je, přepadení z ledna, útočník řekl oběti, že dojíždí od Kladna. Na tělech se našly kovové částečky, což značí technické učiliště… a tak dále a tak podobně… Zkrátka 22. května policie zatkla šestnáctiletého Jiřího Straku, krevní skupina seděla, ve skříňce na intru se mu našly trofeje z obětí a po několikahodinovém výslechu se Markovičovi ke všemu přiznal.
Tragédie monstra
Kvůli svému mládí mohl být Straka odsouzen na deset let maximálně a trest mu byl navíc zkrácen amnestií v roce 1994. Ve věznici si prožil peklo, ostatní vězni ho několikrát málem umlátili k smrti a při jednom extrémně brutálním útoku přišel o genitálie. Legenda praví, že za tímhle konkrétním krokem stáli bachaři, ale nic takového se nikdy neprokázalo.
Po propuštění přešel do péče psychiatrů v Opavě, kde prošel oficiální kastrací a několikaletou léčbou, ze které byl koncem devadesátek propuštěn. Má nové jméno, oženil se se ženou, kterou potkal při léčení. Jeho rodiče se s ním nestýkají, několikrát se nechali slyšet, že by bylo pro všechny lepší, kdyby Jiřího tenkrát popravili.
On sám přiznal, že kdyby ho nechytili, pravděpodobně by ve svých zločinech pokračoval. Ale dodal: „Tenkrát jste mě neoběsili, tak mě teď nechte žít.“
Panu Novákovi je teď třiapadesát let a žije někde v Moravskoslezském kraji.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
