Příběh Lažnovského je ponaučením, kam až může člověka zahnat touha po sociálních jistotách. Narodil se v chudých podmínkách a začal jako komunista, aby se nakonec stal pronacistickým novinářem. Osudným se mu stal obložený chlebíček.
Příběh Lažnovského začíná v malé vesnici Motyčín 8. března 1906. Jak to tak bývá, formovalo jej prostředí, v němž vyrůstal. Vesnice se nacházela kousek od Kladna, celá oblast se vyznačovala velkou chudobou – vždyť právě zde málem dělníci založili republiku rad, ne nadarmo se později městu říkalo Rudé Kladno. Chudoba byla jedním z formujících prvků také Lažnovského dětství. Neměl žádné zvláštní vzdělání, byl samouk. Sociální strádání jej přivedlo k jakémusi pragmatismu, snažil se chudobě, ve které vyrůstal, za každou cenu vzdálit. Byl nejdříve komunistou a poté nacistou.
Jak už bylo řečeno, Lažnovský se vypracoval sám. Sháněl práci, kde to jen šlo – pracoval na dolech, přispíval do levicových časopisů. Odjel hledat své štěstí do Francie, ani zde však neuspěl, živil se jako umývač nádobí. Na konci 20. let vstupuje do komunistické strany, píše pro Rudé právo do roku 1933. Poté píše pro Melantrich (ve 2. polovině 30. let), píše pro plzeňskou verzi večerního Českého slova, a poté pro České slovo. Do roku 1939 byl zcela neznámým lokálním novinářem. Poté, co se posunul do Prahy, snažil se za každou cenu prosadit. Věděl, že se na něj lidé dívají jako na člověka z vesnice, a to mu velmi vadilo.
Po obsazení Československa nacistickým Německem nastal u Lažnovského obrat. Nacistický režim měl již před okupací seznamy nepřátel – zatvrzelých bojovníků proti nacismu, které nepůjde zlomit ani materiálními výhodami. Takové seznamy si dělali i na československé novináře, některé zatkli preventivně (Josef Čapek). Lažnovskému však německý národní socialismus vyhovoval, na rozdíl od ostatních kolaborantů v něm reflektoval hlavně onen socialismus. Bylo to pro něj jen jakési pokračování na jeho cestě za lepším životem. Za to, že se spojil s ďáblem, později zaplatí nejvyšší cenu. Také v jeho textech se toto zaměření odráží – zatímco se ostatní kolaboranti zaměřovali hlavně na Židy, Lažnovský kritizoval kapitalismus, a to hlavně britský a americký. Měl dobré kontakty na protektorátní instituce, zejména na odbor pro tisk. Lažnovský toho nestihl moc napsat, ale i přesto považoval sám sebe za velkého novináře, jak dokládá část jeho dopisu:
„Význační spisovatelé bývají vždy ve své velikosti uznáváni až po letech, často příliš pozdě, a oslavováni jako národní hrdinové. Tak tomu bylo u nás vždy: hanět, nenávidět, pošpinit a poplivat za živa a po smrti uznávat, oslavovat a vynášet do nebes, to je rys české povahy.“
Stihl napsat knihu Hovory s dějinami, kde se věnuje svému výkladu nacistické ideologie. Byl jakýmsi protipólem Aloise Eliáše a lidí s ním spojených. Z jeho pohledu byl Lažnovský zrádce, on zase Eliášovi vyčítal, že jsou de facto opozicí vůči nacistickému režimu. Eliáš sám Lažnovského nikdy přijmout k audienci nechtěl, měl však strach, že Hácha, se kterým se měl sejít místo něj, by Lažnovskému při své dobrotě něco slíbil. Nakonec tedy svolil, že se s ním a dalšími novináři setká. K tomu mělo dojít v říjnu 1945. Šlo o sedmičku předních protektorátních novinářů. Přišli, aby si odnesli Eliášovu podporu, ovšem netušili, že jsou chlebíčky nakaženy tyfem. Novináři byli hospitalizováni, ale Lažnovský nepřežil – zemřel na břišní tyfus.
ZDROJE:
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
