Smrt je u nás hygienicky čistá, opomíjená a tabuizovaná. Přitom bychom ji měli do svého života vpustit mnohem hlouběji – protože ať už chceme či ne, jednou k ní každý z nás dospěje.
Důvody bychom dnes hledali složitě a marně – smrt je nejen v Čechách, ale v celém západním světě tématem, které velmi rádi opomíjíme, nejedná-li se o brutální vraždu či skonání slavné osobnosti. Snažíme se ignorovat otázku konečnosti života, přesto že i ten náš k ní jednou dospěje.
Projekt fotografky Niny Z. „Jsem to co vlastním?“ klade otázky, na které sama autorka nezná odpověď, a možná na ní ani správná odpověď neexistuje. Osobně se střetla s zakavkazskou kulturou, která smrt narozdíl od západu nevylučuje ze svého života, což jí v kontrastu s vlastnictvím bylo prvotní inspirací pro tuto otázku i projekt.
Smrt věcí veřejnou
„Pláč a naříkání není tabu, samozřejmě jako není tabu ani mrtvé tělo. Jakmile někdo z rodiny zemře, dozvědí se to všichni – příbuzní, kamarádi, známí i ti, co zesnulého téměř neznali. Čtyři dny jsou pak otevřené dveře do domu, kde leží nebožtík v rakvi, obklopen svým vlastnictví a každý se s ním přijde rozloučit.“
„I člověk, který je v domě rodiny zesnulého např. podruhé za celý svůj život, přijde, položí kytici, rozloučí se s nebožtíkem a řekne slova útěchy pozůstalým.“
Nina ke svému projektu jako klíčovou uvádí citaci z Márquezova románu Sto roků samoty. „Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.“
„Z celé této knihy pro mě vychází zásadní tvrzení, že každý z nás, bez ohledu na rodinu, přátele nebo majetek přicházíme, jdeme a odcházíme sami. To se sice nijak nevylučuje s tím, kolik toho vlastníme, kolik lidí milujeme nebo máme rádi, ale je to pro mě zásadní myšlenka kvůli které vznáším celou tuto otázku. Nakonec je tu ten jedinec obnažen a ošizen o všechny předměty.“
Nina fotí své modely obklopené jejich osobním vlastnictvím – k nim pak do opozice dosazuje jejich nahá, nehybná, zdánlivě mrtvá těla.
„Jsou hmotné věci já nebo něco, co mě definuje a určuje? Vždyť i bez nich jsem ja tím kým jsem? Na druhou stranu jsem si je ale vybrala podle toho, jakým jsem člověkem, jaký mám vkus a povahu. Jsou to moje vášně a zájmy a i ty mě definují.“
Otázka, na kterou nejsou žádné správné odpovědi (ani neexistuje jen jedna odpověď) leží před námi. Jsem to, co vlastním? Další fotografie z tohoto zajímavého projektu najdete TADY.
A tady máte na závěr ještě tematicky související článek o nezapomenutelném týdnu v kalkatském Domě smrti.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
