Josef Sudek: Světoznámý fotograf, kterého si u nás lidé pletli s bezdomovcem – G.cz
Vyhledávání

Josef Sudek: Světoznámý fotograf, kterého si u nás lidé pletli s bezdomovcem

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Josef Sudek je jedním z těch českých umělců, o kterém jste buď do dneška neslyšeli, nebo naopak jeho práci znáte a víte, že v Čechách i ve světě existovalo jen málo fotografů, kteří by se svým dílem mohli Sudkovi vyrovnat.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 19.2.2020, 12:17

Josef Sudek - jednoruký fotograf světového formátu se často pohyboval v okolí svého ateliéru na pražském Újezdě se svým velkým deskovým fotoaparátem, kolemjdoucí však mnohdy netušili, že se jedná právě o Josefa Sudka. Svým zjevem připomínal postaršího muže žijícího na ulici, který se bezmyšlenkovitě denně toulá po Malé Straně.

Josef Sudek pocházel z umělecké rodiny

Josef Sudek se narodil 17. března roku 1896 do umělecké rodiny dekoratéra a malíře Václava Sudka. Sudkův otec Václav zemřel v roce 1899 na zápal plic, a tak musela Josefa a jeho o rok mladší sestru Boženu vychovávat jen jejich matka Johanna. Poprvé se s fotografií setkal ve svých 14 letech, když se zapsal do tříletého učení u knihaře Františka Jermana v Praze. Zde začal fotografovat pražské motivy, které se pro něj v průběhu času staly tak typické. V roce 1913 pak u Jermana své tříleté studium ukončil, získal výuční (tehdy tovaryšský) list a stal se také knihařem. Vzhledem k propuknuvší první světové válce byl tehdy ještě osmnáctiletý knihař Sudek nucen narukovat do severních Čech. V armádě se setkal s dalšími amatérskými fotografy a v roce 1916 zde sestavil své album originálních fotografií Prahy, obsahující 156 záběrů. Tentýž rok ho zde však zastihla také velice nešťastná událost, když přišel při výbuchu granátu o celou pravou paži. Z války se vrátil jako invalida, který nemohl vykonávat řemeslo, kterému se vyučil.

Sudek přišel o ruku, přesto dál fotil

I přes svůj handicap se však dál věnoval svému koníčku, což brzy přineslo ovoce – v roce 1921 získal první cenu Českého klubu fotografů amatérů v kategorii Krajina. O rok později začal se studiem fotografie na grafické škole, které dokončil roku 1924. Na studium u profesora Karla Nováka Sudek vzpomínal slovy: „Když jsem se pak dostal na státní grafickou školu, byl to novej svět. Profesor Karel Novák byl nóbl pán, inteligentní, to se hned poznalo, protože snášel moje výroky o prdelích, jak mi zůstaly ve slovníku z války. Taky se mi na něm líbilo, že ukazoval sbírku fotografií a nic k tomu neříkal. To je přece krásný, když se k fotografiím nic neříká..“

V té době žil na pražské Invalidovně, kde také vzniklo několik jeho fotografických cyklů, např. Vítr, Před bouří, Dítě a mrak atd. Jeho cyklus Z Invalidovny je specifickým fotografickým směrem. Jedná se o takzvaný piktorialismus, kdy se fotky svou výtvarnou podobou přibližují malbám či grafice, konkrétně Sudkovy fotky se podobaly impresím z druhé poloviny 19. století. Zásadní zlom se stal v období let 1927-1928, kdy Sudek fotografoval katedrálu svatého Víta a dle jeho vlastních slov „to tam začalo, tam zažil zjevení“. Vůbec nejspecifičtějším rozpoznávacím znakem Sudkových fotek je totiž hra světel a stínů, která je na jeho fotkách zachycena. Spolu s dalšími fotografy inicioval založení České fotografické společnosti a od roku 1927 začal fotit pro nakladatelství Družstevní práce. Ve stejném roce získal také ateliér na pražském Újezdě, kde fotil portréty, propagační a reklamní fotky. Asistentku mu zde po nějaký čas dělala jeho sestra Božena. Sudek byl také velkým sběratelem umění, vlastnil například některá díla Františka Tichého či Andreje Bělocvětova, které podporoval i finančně. Mimo to se přátelil například s avantgardistou Ladislavem Sutnarem nebo kubistickým malířem Emilem Fillou.

Vyrobil si vlastní deskový fotoaparát

První fotografické album vyšlo Sudkovi v roce 1929 a o tři roky později se uskutečnila Sudkova první samostatná výstava. V tomto období se začal věnovat i surrealistickým fotografiím. Svých hlavních témat, mezi které patřily především krajiny a motivy Prahy, se ale držel stále. V následujících letech vzniklo několik Sudkových fotografických sbírek, z nichž se některé dostávaly i do zahraničí, zejména do Německa, Francie a Velké Británie. S příchodem druhé světové války se Sudek oprostil od fotek na zakázku a věnoval se pouze uměleckým fotografiím. Během války začala vznikat jedna z jeho nejvýznamnějších sbírek Z oken mého ateliéru, kde na fotkách zachycoval různé předměty a obrazy přes okna svého ateliéru nebo skrze mlhu a déšť. Po válce se začal věnovat focení Prahy ještě intenzivněji než předtím a zhotovil několik sbírek, mezi které patří díla jako Pražský kalendář, Kulturní ztráty Prahy 1939-1946 či Pražské paláce. V období války se jeho tvorba značně proměnila, přestal totiž negativy zvětšovat a pracoval pouze s technikou kontaktních otisků, tedy metodou, kdy se negativ kopíruje na pozitivní materiál – fotografický papír nebo film, čímž vznikne pozitivní obraz. Používal k tomu svou vlastnoručně vyrobenou deskovou kameru.

Inspirací mu byli impresioničtí malíři

V padesátých letech se Sudek začal věnovat jednomu specifickému tématu – zátiší. Inspiroval se tehdy u malíře z 19. století, Josefa Navrátila. Svou tvorbu ve svém ateliéru tedy rozšířil o sbírku Zátiší na okně mého ateliéru, která vznikala v letech 1950 až 1958. V té době Sudek spolupracoval s mladým fotografem a grafikem Jiřím Tomanem, se jehož pomocí v roce 1959 vydává cyklus fotek Praha panoramatická. V šedesátých letech se Sudek přesunul do domu v pražském Úvoze, kde se mimo jiné scházeli tehdejší významní umělci. Patřil mezi ně například malíř Jan Zrzavý či básník Jaroslav Seifert. V průběhu let Sudek vydal dalších několik fotografických cyklů, například Karlův most ve fotografii, Mostecko – Humboldtka nebo Janáček – Hukvaldy.

Sudek při focení věřil svému instinktu

"Dám hodně na instinkt. Člověk ho nikdy nesmí otupit tím, že by chtěl vědět všechno. I kdyby se mu to nakrásně povedlo, ztratí instinkt a bude jenom všechno vědět."

V roce 1976 se pořádaly tři velké výstavy k fotografovým osmdesátým narozeninám, a to v Praze, Brně a západoněmeckých Cáchách. Tentýž rok ale bohužel 15. září podlehl rakovině a v dožitých osmdesáti letech zemřel. Během svého života nashromáždil téměř 55 tisíc negativů, přes 20 tisíc pozitivů a 618 výtvarných děl, která sbíral. Po jeho smrti o něm bylo vydáno několik publikací v Česku i v zahraničí a jeho prací se inspirovalo obrovské množství fotografů, například Josef Koudelka či Jan Reich, který získal Sudkovu kameru. Paradoxem je, že člověk, kterého u nás lidé při osobním setkání mnohdy nepoznali nebo si ho spletli s bezdomovcem byl ve skutečnosti světoznámým fotografem. Po Sudkovi byla dokonce pojmenována planetka ve vesmíru, kterou objevil český astronom Antonín Mrkos v roce 1987 – planetka dostala označení (4176) Sudek.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu